Porod může být krásný… i v porodnici

Dnes je to měsíc, kdy jsem poprvé v náručí držela bytost, která téměř 10 měsíců bydlela a rostla v mém těle. Po čtrnácti hodinách přívalových vln kontrakcí, v mohutném porodním závěru mé tělo otevřelo bránu zrození a ona jí s lehkostí prošla. Voňavá a droboučká, nádherná a silná. Holčička jménem Lada. Tomuto okamžiku předcházelo dlouhé čekání a odolávání tlaku ze stran zdravotnických pracovníků i nedočkavého okolí.

Cesta k otěhotnění

Přání otěhotnět jsem poprvé vyslovila veřejně v rámci velmi intimního rituálu Zimního slunovratu 2017 na ženském kruhu. Poté jsem si jej nakreslila do každoročně vytvářeného vision boardu posvěceném opět silou kruhu. Miminku jsem dokonce napsala dopis a tento způsob „pošty do bříška“ nám vydržel až do posledních dnů před porodem. Touha po dítěti však ve skutečnosti trvala dlouhých 8 let a bylo potřeba udělat v mém životním nastavení mnoho změn. O tom ale až jindy..

Duše našeho miminka k nám přišla po nádherném několikahodinovém milování jednoho únorového večera. Tou dobou bylo asi něco ve vzduchu, protože v podobný termín otěhotnělo hned několik mých kamarádek. Výrazně jsem té noci vnímala, jak se dotýkám bran jiného světa. Už druhý den jsem cítila, že je něco „jinak“, ale nechtěla jsem v sobě ani v partnerovi vzbuzovat plané naděje. Dokonce jsem mu zatajila obraz v meditaci, ve kterém jsem uviděla maličký, jasně žlutý světelný bod, který rozjasňoval mou dělohu.

Měsíc čekání uplynul. Menstruace se nedostavila ani první týden ani druhý.  „Tak co, zajdeme koupit ten test?“ povzbuzoval mě můj muž, který měl ten den zrovna volno v práci. Nechtělo se mi. Hrozně jsem se bála zklamání. Kolik takových testů už bylo negativních? Jenže pak zvítězila touha po pravdě. Živit v sobě plané naděje by bylo zbytečně zraňující.

Dřepěla jsem na záchodě, sukni staženou ke kotníkům. Kuba seděl naproti mně na okraji vany. Dokonce za námi přišla i naše fenka Sana. Tak jo, jdu do toho, jsme tu všichni. Počůrala jsem bílofialovou tyčinku a položila ji vedle sebe na skříňku. „Podívej se ty,“ nabádala jsem Jakuba po pár minutách. „Co znamenaj dvě čárky?“ vyhrkl s úsměvem. Spustila se sprcha štěstí.

293 dnů

Těhotenství mě v prvních měsících úžasně zpomalilo. I kdybych se chtěla někam hnát, nešlo to. Chodila jsem spát se slepicemi a vstávala s nimi. Moje práce vykonávaná z domova mi naštěstí umožňovala, dát si šlofíka i během dne. Netrpěla jsem nevolností, dávala jsem si záležet na tom, abych dostatečně odpočívala. Rozhodla jsem se tento požehnaný a dlouho očekávaný jiný stav užít. Chodila jsem na procházky, povídala si s miminkem a nasávala do sebe (i do bříška) propukající jaro.

S čím jsem se v prvních měsících vyrovnávala, bylo přibírání na váze. Ačkoli jsem si myslela, že mám vztah k tělu celkem srovnaný, těhotenství vytáhlo ty nejukrytější bubáky na světlo a šrámy na duši z minulosti opět zabolely. Tenhle „problém“ jsem však řešila jen já. Můj muž si naopak mé zakulacování velmi užíval a říkal mi pravidelně, jak jsem nádherná.

Tou dobou mé drahé kamarádce Lusi zemřel předčasně narozený syn, který v této realitě žil jen několik dní. Velmi jsem to s ní prožívala. Zároveň jsem si hluboce uvědomovala, že se nemohu jejím smutkem nechat úplně pohltit. V mém těle rostla živá a zdravá bytost, které jsme začali s mužem říkat Borůvka/Borůvče a toužila po mé pozornosti. Bylo těžké ochránit nás dva a zároveň tu být i pro Lusi. Život a smrt jsou si tak blízko…

Druhý trimestr pro mě byl nejkrásnějším obdobím z celého těhotenství. Strávila jsem ho skoro celý na chalupě v Orlických horách. Bylo léto, Matka Země plodila o sto šest a já její dary s radostí sklízela. Procházela jsem se po polích a lesích, psala, trochu pracovala, chodila bosa, tančila s přírodou, s její plností. Byly jsme jedno.

S mužem jsme prožívali úžasné partnerské naladění. Možná i proto, že nás v srpnu čekalo několikaměsíční odloučení. Nakonec vše dopadlo úplně jinak, to už mnozí z vás víte z článku: Přeji si potkat muže, který ode mě bude odjíždět.

Vstup do třetího trimestru byl tedy poněkud dramatický. Ale vesmír prostě chtěl, abychom s Kubou zůstali i v závěrečné třetině spolu. Docházelo mi, že porod „už mám za pár“ a začala jsem řešit, kde a jak budu rodit. Byla jsem zahlcená informacemi z různých stran a ztrácela jsem své vnitřní vedení. Doma nebo v porodnici?

Přála jsem si jediné. Porodit přirozeně a tam, kde se budu cítit já i mé miminko bezpečně. Potřebovala jsem potlačit ego a přestat se srovnávat. Několik žen v mém okolí rodilo doma a pro mě vždy byly něco jako hrdinky na vrcholu vědomí, které umí dokonale ovládat svou mysl a totálně souzní s tělem. Chtěla jsem být jako ony. Chtěla jsem to taky zažít. Ale zároveň jsem si musela přiznat, že na prvoporod doma prostě nemám odvahu. Hrozně jsem se v tom plácala.

Z bludiště mě, jako už mnohokrát, vyvedl prožitek skrze mé tělo. Díky tomuto úžasnému kompasu, jsem pochopila, že nejdůležitější je, být k sobě totálně upřímná a jít svou vlastní cestou. A ta mě vedla k přirozenému (ambulantnímu) porodu s porodní asistentkou.

Na konci prázdnin jsme se s mužem vydali na prohlídku do porodnice v Rakovníku. Byla nám doporučena z mnoha stran jako nejlepší možná volba pro přirozený porod, kde bych eventuálně mohla i rodit do vody.

Hned ve dveřích porodního oddělení nás přivítala usměvavá porodní asistentka Světla. Zamilovala jsem se do ní. Šel z ní úžasný klid a mír. Sama měla již dospělé děti, školu porodní asistentky si dělala v 51 letech a konečně si tím splnila sen o smysluplném povolání. Rakovník si jako své pracoviště vybrala záměrně, v jiné porodnici by prý nemohla plnit své vize o péči o rodící ženy. Nevadilo jí ani, že do práce dojíždí denně přes 100 km.

„Světlo, jestli budete u mého porodu vy, tak už se ničeho nebojím,“ řekla jsem jí na závěr s vírou, že v den D bude mít službu. Skromně odpověděla, že tady v Rakovníku jsou skvělí všichni a že se určitě nemám čeho bát. Tahle Vodní paní, jak si sama říká, protože ve volných chvílích provádí klienty světem watsu (vodního shiatsu), se pro mě stala andělem, světlem na konci tunelu, vysněnou porodní bábou.

Jenže to jsem ještě netušila, jak se cesta za světlem zamotá.

Zaregistrovala jsem se tedy do Rakovníka. Na první povinnou těhotenskou prohlídku jsem jela v 38. týdnu těhotenství. Na ultrazvuku nám řekli, že dle jejich měření je miminko malé a má slabé průtoky na mozku. Pak průtoky poslechli znovu a s omluvou, že se spletli, jsme temnou místnost opustili. Když jsem vyšetřujícímu lékaři řekla, že vím, že je vše v pořádku, uraženě odešel.

Ty jejich tabulky! A co žena cítí, jako by neexistovalo? Celkem sympatický doktor mi pak na závěr poradny prohmatal břicho, doporučil mi jíst železo a 2x denně pohlavní styk. Jeli jsme domů. Tahle poradna mou důvěru v Rakovník příliš nepodpořila. Ale stále jsem věřila, že v den porodu se vesmír spojí a sloužit budou jen samí andělé typu Světla.

Hledala jsem způsob, jak do Rakovníka nemuset z Prahy dojíždět každý týden a zároveň nezanedbat péči o miminko i o sebe. Chtěla jsem si udržet v posledních týdnech před porodem pozitivní mysl. Moc jsem si přála, aby mě někdo v posledních dnech těhotenství chápal a podpořil, což se mi od bílých plášťů bohužel příliš nedostávalo.

Od kamarádky jsem dostala typ na porodní asistentku Marii, kterou jsem znala z on-line předporodního kurzu. Naštěstí mě přijala a zbytek poraden jsem dochodila u ní. Marie byla další anděl na cestě. Nikdo mě nedokázal uklidnit víc, než ona. Kromě perfektní fyzické kontroly dokázala krásně pracovat s mými strachy, rozpustit je v humoru a důvěře.

Dny utíkaly… a já se na porod připravovala mentálně, fyzicky i rituálně.

Prožila jsem nádherný, dojemný předporodní rituál v kruhu blízkých žen a mé mámy. Denně jsem prováděla nejrůznější meditace a cvičení, tančila jsem, vybírala si hudbu k porodu, psala dopisy do bříška, vytvořila jsem si porodní vision board. Nechala jsem si od muže dělat masáže, mazlili jsme se a milovali. Prostě připravovala jsem se všemi smysly.

Červené srdíčko v kalendáři oznamovalo 40. týden těhotenství a plánované datum porodu. Mé těšení se na onen přechodový moment gradovalo. Občasné poslíčky signalizovaly, že už se vše krásně připravuje.

Jenže jak dny plynuly dál a porod stále nepřicházel, začaly se množit dotazy z okolí: „Tak co, už?“ „Jani, jak to vypadá, už jsme celí nedočkaví…“. Dokonce jsem dostala jednu předčasnou gratulaci k porodu. I když to dotyčná myslela dobře a moc mi držela palce, pro mne už to byl vrchol. Donutil mne však nastavit si vůči okolí bariéru a zavřít se do bubliny.

Pokud se i vám bude před porodem dít něco podobného, ze srdce doporučuji následující:

• Napište jasně a vřele (já k tomu využila svou Facebookovou zeď), že si vážíte zájmu, ale to, po čem teď před porodem nejvíce toužíte, je klid. Poděkujte za respektování této potřeby a slibte, že až se miminko narodí, určitě všem dáte vědět.
• Můžete lidem ve vašem okolí také říct, že oceníte vyjádření podpory zprávou typu: „Myslíme na tebe“ nebo „Držíme palce“, na kterou nebudou očekávat odpověď.
• Dejte si telefon do režimu letadlo a zapínejte ho jen v případě nutnosti.
• Omezte přístup na sociální sítě, vypněte si upozornění na messenger a další aplikace.
• Komunikujte jen s pár nejbližšími a odpovídejte pouze tomu, komu chcete.
• Laďte se na sebe a na miminko, choďte na procházky, žijte kulturně, vyrazte s partnerem na romantickou večeři… zkrátka snažte se udržet si příjemnou náladu a pozitivní mysl, jak jen toho budete aktuálně schopná. A když nebudete, nevyčítejte si to.

Mantra 41+3

Jakmile utichl tlak známých, zesílil tlak ze strany lékařských pracovníků. Mé těhotenství se totiž přiblížilo k magickému číslu 41+3, což je pro bílé pláště v porodnicích čas, kdy začnou porod vyvolávat. O čemž jsem předtím neměla ani ponětí.

Marie mě udržovala v pozitivním naladění. Vysvětlila mi, že do 42. týdne těhotenství jsem pořád „v termínu“ a o přenášení se začíná mluvit až po tomto datu, kdy placenta začíná chřadnout. Nicméně stává se, že slabé procento žen porodí třeba i později. V tu chvíli je dobré každý den miminko a stav matky monitorovat. Nicméně dle Mariina vyšetření mé těhotenství stále vzkvétalo a miminku se u mě dařilo moc dobře. Dokonce jsem ještě drobně přibrala.

Doporučila mi však v rámci udržování dobrých vztahů s porodnicí jet po určeném termínu porodu na těhotenskou poradnu do Rakovníka s tím, že se mám usmívat, ale být pevná ve svých rozhodnutích. Nechtělo se mi, asi jsem tušila proč.

Do ordinace k doktoru „sympaťákovi“ jsem šla raději s Kubou. Hned na úvod se mě doktor překvapivě zeptal, jak se mám. „Mám se výborně, díky,“ odpověděla jsem. „Hm, akorát, že nerodíte,“ prohodil stroze. Vzal si mou těhotenskou průkazku a něco do ní zapsal. Pak zvedl telefon, vytočil neznámé číslo a řekl osobě na druhém konci: „No ahoj, zapiš si prosím tě paní Urbanovou v neděli jedenáctého na indukci.“

Pak se mě žoviálně zeptal, jestli máme s mužem častý pohlavní styk. Chtěla jsem odpovědět: „Co je vám sakra do toho?“, ale nakonec jsem řekla jen, že ano a že zkoušíme i další techniky k přivolání porodu. Doporučil nám, ať to děláme klidně 4x denně a že nám přeje, ať přijdeme do porodnice dřív než v tu neděli.

Vzhledem k tomu, že byl pátek, zbýval nám jen jeden den k dobru. Byli jsme s Kubou oba v šoku. A tak jsme se nakonec ani nezeptali, zda máme nějakou jinou možnost. Zda můžeme odmítnout, co můžeme dělat, když…?

Domů jsme jeli jak zpráskaní psi. Bylo mi jasné, že v neděli nikam nepojedu. Jakub mě v mém rozhodnutí naštěstí maximálně podpořil a ještě slíbil, že v neděli do porodnice zavolá sám a nástup odmítne. V sobotu ráno jsem poprosila blízké ženy-sestry, ať vyšlou modlitbu a ať nám drží palce, abychom se zvládli ubránit už značně bobtnajícímu tlaku.

Nedokázala jsem si představit, že po devíti měsících budování vztahu s miminkem, se teď oddaně odevzdám do rukou lékařů, všechna přesvědčení o krásném porodu popřu a nechám si ho uměle vyvolat, případně ze sebe miminko nepřirozeně vytáhnout. Nedat mu šanci přijít na svět přirozeně bych vnímala jako porušení vzájemně vybudované důvěry a obrovské osobní zklamání sebe jako matky.

Byla jsem si jistá, že naše miminko je moudré a ví přesně, kdy se má narodit. Cítila jsem, že je to pro mě a mého muže první velká rodičovská zkouška, a že to chce „jen“ trpělivost, důvěru v naše dítě a odvahu celou situaci ustát. Přiznám se však, ty poslední dny byly náročné.

V sobotu jsme si užili krásný den, ale v neděli to na nás padlo. Kuba nástup do porodnice odmítl. Bylo nám řečeno, že pokud nenastoupíme, zruší nám registraci. Odkývali jsme a s díky zavěsili. Sloužící sestra mi pak ještě jednou odpoledne volala, aby si potvrdila, že opravdu nenastoupíme. Snažila se mě navnadit slovy: „Ale dneska večer by se určitě ještě nic nedělo, s vyvoláváním bychom začali až zítra.“ „Ne, děkuji,“ odmítla jsem znovu.

Sdělila mi, že pokud je moje odpověď negativní, vyřazují nás z evidence a na mou otázku, zda mohu přijet, když začnu rodit, jsem dostala odpověď: „Když budete mít hodně rozjetý porod, tak vás vezmeme. Ale když zas tak rozjetý nebude, pošleme vás jinam.“ To už byla poslední kapka. Rozloučila jsem se a šla jsem si ke Kubovi pro objetí.

Jenže co teď? Najednou jsem neměla kde rodit, a to byla dost stresující situace. Na Bulovku mě nikdo nedostane. V Neratovicích to bude stejná 41+3 písnička, do Rakovníku můžu jet jen s rozjetým porodem. Co budeme dělat? Kuba navrhoval domácí porod, ale neměli jsme domluvenou žádnou porodní asistentku .

Zkusila jsem Světlu. Bohužel měla plno a nemohla mě vzít do péče. Zkusila jsem Marii. Ta byla ještě více zaneprázdněná. Domluvily jsme se alespoň na úterní poradně a nezapomněla dodat pár hřejivých slov. Nakonec jsem si vzpomněla, že mám již několik měsíců uložen telefon na porodní asistentku, které jsem se dříve zdráhala zavolat. Bohužel jsem se jí nedovolala.

Kuba se mě snažil povzbudit tím, že porodíme doma sami, ale to pro mě také nebyla představa bezpečného porodu. Nebyla jsem na takovou variantu připravená. Narůstal ve mně pocit bezmoci. Ať jsem se snažila sebevíc, do mysli se vkrádal červíček, který mě nahlodával pochybnostmi, že riskuji zdraví svého dítěte a zda bych přeci jen neměla stáhnout půlky a s prosíkem odjet na indukci do Rakovníka.

V pondělí ráno jsem se probudila překvapivě s dobrou náladou a silným pocitem, že v sobě už nechci držet žádné negativní emoce. Vytáhla jsem si kartu a na ní obrázek s nápisem DOKONČENÍ. Jasně, je potřeba něco dotáhnout. Je potřeba odpustit… sedla jsem ke stolu a napsala spontánně tři dopisy.

Jeden doktorům, druhý nedočkavému okolí a třetí sobě. V míru jsem odpustila jim i sobě. Z dopisů jsem udělala lodičky odhodlaná pustit je co nejdříve po řece…

Odpoledne mi volalo neznámé číslo. Byla to porodní asistentka, kterou jsem včera nezastihla! Řekla mi, že má plno a že pro porod doma mě již žádná porodní asistentka nepřijme. Zeptala se mě na můj zdravotní stav a povzbudila mě, že pokud mám intenzivní poslíčky, vše se už připravuje a chce to jen vydržet. Dodala také, že jediná porodnice v České republice, kde mě přijmou po 41+3 a do 42. týdne nebudou nic řešit, je porodnice v Chebu. Má tam prý kolegyni a zkusí se s ní domluvit, zda by mě k porodu doprovodila.

Za pár desítek minut mi přišla smska: „Katka vás k porodu doprovodí, prosím, ozvěte se jí.“  Po následném telefonátu s chebskou porodní asistentkou mě zalila vlna tepla. Krásné jednání, příjemný, uklidňující hlas, velká profesionalita. Domluvily jsme se na podmínkách, vyměnily si pár mailů, ve kterých jsme si odsouhlasily mé porodní přání, a zbývalo jen jediné – přesvědčit k tomuto nápadu Kubu.

Ze začátku nadšený nebyl. Bál se, že mu porodím v autě. Přeci jen z Prahy je to do Chebu dvě a půl hodiny svižnou jízdou. V úterý ráno jsem však navštívila Marii v poradně, která mě v nápadu rodit v Chebu povzbudila, Katku vychválila do nebes a Kubovi vzkázala s úsměvem jí vlastním následující: „Vyřiďte svému muži, že když porodíte v autě, bude to supr. Ať na porod někde zastaví a až porodíte, může plynule pokračovat dál do Chebu. Přeci jen je dobré miminko nechat zkontrolovat. Ale osobně si myslím, že to tak rychlé nebude.“

V úterý odpoledne bylo tedy rozhodnuto. Mám kde rodit a s kým. Ze srdce mi spadl obrovský balvan. Teď už opravdu miminko může přijít mezi nás.

Večer jsme se šli projít s naší fenkou do Tróji. Pustila jsem po Vltavě lodičky z dopisů a ještě jsme se projeli přívozem do Bubenče a zpět. Doma jsme si udělali dobrou večeři a později zachumlaní v posteli jsme si už jen povídali… o uplynulém dni, o nás, o našem moudrém miminku, které už teď testuje naše rodičovství. Ten večer jsme hodili za hlavu všechny babské (i doktorské) rady k přivolání porodu. Beztak jsem přesvědčená o tom, že porod se spustí tehdy, jsou-li tělo a miminko připravené.

Zhruba půl hodiny před půlnocí začala první kontrakce…

Porod

„Uch, tohle nejsou poslíčky,“ pomyslela jsem si. Byla to intenzivní, plná bolest, která trvala pár minut. A do pěti minut se znovu opakovala. Nechtěla jsem Kubu budit zbytečně, a tak jsem chvíli chodila potmě bytem a rozdýchávala přicházející se vlny.

Vzpomněla jsem si, že jsem si ráno vytáhla dvě karty. Jedna na mě vypadla při míchání a značila ZMĚNU – není nic jistějšího na světě než to, že se vše neustále mění  – a ta druhá sejmutá z balíčku nesla název ÚDER BLESKU – staré musí shořet, aby něco nového mohlo přijít. Napadlo mě už ráno, že by tyto karty mohly oznamovat porod. „Tak už to začíná, děťátko naše,“ pohladila jsem si břicho a usmála jsem se.

Šla jsem vzbudit Kubu. Ještě rozespalý si stáhl aplikaci na počítání kontrakcí a začal mé sténání zaznamenávat. O půl jedné volal Katce, že mám kontrakce po 5ti minutách. Doporučila mi dát si vanu a pozorovat, zda se budou kontrakce zklidňovat nebo zintenzivňovat a zda se doba mezi nimi bude zkracovat. Vana byla příjemná, ale vydržela jsem v ní jen chvíli.  Kuba zapálil svíčky a do toho potichu balil a připravoval svačinu… Pak chvílemi polehával nebo mě podpíral a objímal, když vlna opět narazila na útes.

Před třetí ráno jsme Katce volali znovu… kontrakce se ustálily na třech minutách a zintenzivněly. „Můžete vyrazit,“ zaslechla jsem z telefonu, ostatní jsem nevnímala. Oblékla jsem si oblíbené šaty, zkontrolovala po očku, zda mám s sebou důležité porodní artefakty (andělíčka, jantru, náramek…), Kuba pobral tašky a vyrazili jsme. „Borůvčátko, jedeme za světlem,“ vyslala jsem do bříška.

V autě jsem si nejdříve nemohla najít vhodnou pozici, ale nakonec se to jakž takž podařilo. Když přišla kontrakce, mačkala jsem madlo u dveří a prodýchávala ji hlasitým „Aaaaaaaaa….“. Na dálnici mi bylo dobře. Zpětně vnímám, že vlastně kromě domova úplně nejlíp. Auto se stalo bezpečným malým, teplým prostorem, které mi dovolovalo být ve svém světě.

Pravda je, že 2,5 hodiny v jedné pozici mi dalo celkem zabrat, a tak když jsme konečně dorazili k Chebské porodnici, rozbrečela jsem se. Bolestí ze silných kontrakcí i radostí, že jsme to stihli. Bylo něco kolem půl šesté, když si nás Katka převzala do péče… V temné klidné místnosti mi naměřila ozvy a tlak, s Kubou vyplnila potřebné dokumenty pro přijetí, a poté mi udělala vnitřní vyšetření.

„Janičko, hlavička je hodně nízko. V podstatě za rohem. Jste ale zatím otevřená jen na dva cm. Může to jít hodně rychle a miminko být do hodiny venku anebo to může trvat ještě hodně dlouho.“  Přála jsem si první možnost. Ale vytržením z mého meditativního stavu v autě jsem směřovala spíše k té druhé. Pro klid bílých plášťů jsem musela jít na ultrazvuk a podstoupit ještě pár odběrů krve. Naštěstí byli všichni moc milí.

Poté jsme se s Kubou zavřeli do boxu s nápisem „První doba porodní“ – místnůstky asi 3 x 3 metry, která se na příštích několik hodin stala naším útočištěm. Její stěny byly vysoké tak 2,5 metru a zdaleka nedosahovaly až ke stropu, tudíž veškerý ruch z chodby, když někdo prošel anebo si s někým povídal, byl slyšet. Takových situací naštěstí moc nebylo, ale i tak mě to rušilo.

Už byl jasný den a žaluziemi pronikalo bílé světlo. „Proč jsem si s sebou nevzala ty šátky na zatemnění oken?“ napadlo mě. Prostředí nemocnice prostě nebylo (a nemůže být) domácí prostředí ani Pithiviers Michela Odenta. Musela jsem se s tím smířit.

Katka byla pro nás k dispozici hned v místnůstce vedle. Pravidelně nás navštěvovala, kontrolovala ozvy, ptala se na postupující kontrakce, mazala mi břicho bylinkovou mastí, doporučovala sprchu, vanu, změnu poloh… a když mi bylo nejhůř, hladila mě na zádech a říkala, jak skvěle mi to jde.

Po nějaké době střídání poloh jsem zatoužila po vaně. Říkala jsem si, že by mi teplá voda mohla pomoct porod trochu urychlit. Když jsem se přesouvala do koupelny, Katka se zrovna v předsálí bavila s nějakou sestřičkou. Zamžourala jsem na ní. A světe div se… byla to Světla!

„Jééé, Jani, dobrý den,“ přivítala mě s úsměvem na rtech, pro ni typickým.
„Světlo, to snad není možný, co tady děláte?“ nemohla jsem tomu uvěřit.
„No já tady teď pracuju. To je úžasný, že jsme obě musely přijet do Chebu, abychom se potkaly.“

Neměla jsem slov… tak Světla nakonec u mého porodu bude? Pěkně to ti nahoře zařídili. Děkuji. Nicméně jsem nebyla ve stavu daný zázrak dlouho řešit. Jen jsem Kubovi opakovala několikrát za sebou: „Já tomu nemůžu uvěřit. Světla je tady.“

Pobyt v koupelně byl fajn. Tma, malá místnost… tolik jsem si přála porodit tam. Ale miminku se teplá voda nejspíš líbila natolik, že se kontrakce místo zintenzivnění naopak uklidňovaly. Ani se nedivím, v těhotenství jsem ve vaně dokázala trávit moře času. Když už mi byla zima, vylezla jsem a odšourala se s Kubovou pomocí zpět do místnosti s nízkými stěnami.

Jak dlouho jsme tam byli, nevím, ale přišlo mi to nekonečné. Zkoušela jsem tančit, meditovat, být v podřepu, opírat se o Kubu, dát si sprchu. Pravidelně chodila Katka, kontrolovala ozvy a říkala: „Už to miminko pusťte.“  Jo, už jsem vážně chtěla, ale pořád to nešlo. Občas ze mě něco odteklo, ale pořád jsem se nechtěla dostatečně otevřít. Doporučila mi lehnout si na bok a dát si mezi kolena kojící polštář.

Byla to poloha, ve které jsem nemohla vydržet, jak to bolelo. „Ale to teď potřebujeme, Janičko. Miminko potřebuje projít, a protože to bolí, je vidět, že se mu to v téhle poloze daří.“  Bože, myslela jsem si, že mám nacházet polohu, ve které mi bude nejpříjemněji a ne nejvíc nepříjemně. Jak se mám do té bolesti uvolnit? Já to nezvládnu… S postupujícími hodinami už jsem se cítila hodně unavená. V hlavě mi běžel porodní příběh Denisy Říha Palečkové, která prvního syna rodila 44 hodin. A taky jsem myslela na to, že Katku máme pro sebe jen na 12 hodin a že do té doby to prostě musím stihnout.

Kontrakce, když jsem ležela na boku, byly neskutečně intenzivní a bolestivé. Bylo kolem oběda, slyšela jsem v dálce cinkat talíře. Kdyby mi Katka při vyšetření neřekla, že se otevírám, asi už to vzdám. Jenže porod nejde vzdát! Na břicho jsem si tiskla termo láhev, a když už jsem to nemohla vydržet, změnila jsem polohu na druhý bok. Kuba byl nervózní, že mi nemůže pomoct, hladil mě po vlasech a mezi kontrakcemi se snažil odpočívat. Katka mě hladila po zádech a říkala mi, že jsem skvělá. „Já už nemůžu, já už to nevydržím!“ vydala jsem ze sebe několikrát.

Napadlo mě, že kdyby mi teď někdo ze zdravotního personálu nabídl něco, po čem se mi uleví, možná ani nepohrdnu. Ale hned jsem se zarazila.Tolik jsem toužila, aby přišlo na svět přirozeně, bez chemie, bez zásahů.   Musím vydržet. Tahle bolest je transformační, vede k životu.

 „Jak poznáš ten moment, kdy přichází tvoje dítě na svět? Když už si myslíš, že tu bolest nesneseš,“ říkala babička mamce, když byla poprvé těhotná. Vzpomněla jsem si tuhle větu ve chvíli, kdy mě doslova sundala ohromně silná kontrakce. Byla tak bolestivá, že jsem se všemi silami zvedla z postele, zavěsila se do Kuby a zoufale mu skuhrala do ucha, že už dál ležet nemůžu, ať něco udělá, že už to prostě nevydržím. V tu ránu byla u nás Katka, doporučila mi jít na záchod a zkusit počkat na další kontrakci tam. Poloha vsedě s roztaženýma byla tak úlevná. Kontrakce přišla vzápětí.

A tentokrát byla jiná…

Ze země vyvěrající, mohutná, zvířecí. A kupodivu nebyla bolestivá. Jen obrovsky silná a projíždějící celým mým tělem.  Zařvala jsem na celou nemocnici tak, že se musela otřást v základech. Katka přiběhla, posvítila mi do rozkroku a řekla: „Výborně, jdeme na sál.“

Po cestě mě chytla další… Zavěsila jsem se do Kuby a zase ten mohutný řev. V sále přítmí, na zemi žíněnka a stolička. Hned jsem šla na kolena. Po 14ti hodinách vysilujících kontrakcí jsem najednou cítila neskutečný příval energie. Byla to síla Matky Země. Rodilo celé mé tělo a já jej vůbec nedokázala ani nechtěla ovládat. Jako bych naskočila na surf a sjížděla kolosální vlny. Cítila jsem, jak se miminko dere na svět a byla jsem tím procesem úplně pohlcená. Celou dobu jsem se opírala o svého muže. Neskutečný moment, na který do konce svých dní nezapomenu.

V sále několik žen, včetně Světly. Vše se dělo pod taktovkou Katky. Namáčela hráz horkou žíňkou a povzbuzovala mě i zklidňovala při tlačení. Klečela jsem na jednom koleni, druhou nohou jsem se opřela chodidlem o zem. Na další kontrakci, ani nevím kolikátou, ale šlo to hrozně rychle, mé tělo porodilo hlavičku. Miminko o sobě dalo vědět a vydalo slabounký hlásek. A pak poslední kontrakce… a šup, bylo venku. Pocítila jsem ohromnou úlevu a směsici pocitů… zadostiučinění, hrdost, štěstí.

Posadila jsem se, opírala se o jednu z přítomných žen, po mé levici byl dojatý Kuba. Miminko Katka zabalila do bonding deky a dala mi ho na břicho. „Ahoj broučku, vítej. Ahoooj… už jseš u nás. A jsi tady správně,“ padalo ze mě spontánně, zatímco jsem hladila hlavičku od mázku. Naše děťátko bylo celé bílé a trošku prskalo plodovou vodu. Podívala jsem se na Kubu, měl slzy v očích. Byla jsem v rauši… Zeptala jsem se žen v sále: „A co to je? Je to kluk?“

„My nevíme, tak se podívejte,“ usmívaly se všechny a gratulovaly nám.

Nejdřív jsem uviděla pupečník, a když jsem odkryla deku, byla tam… malá, roztomilá prcinka. „Je to holčička,“ vyhrkla jsem na Kubu. Byla jsem šťastná. Kuba mě začal pusinkovat. V hloubi duše jsem si moc přála holčičku, ale netroufla jsem si ani doufat. Momenty, které přišly potom, si pamatuju matně. Vím, že se naše holčička sápala k prsu, ale do toho byla plná plodové vody a trochu plakala, tak jí Katka k prsu pomohla. Za chvilku začala pít.

Zpětně mě trochu mrzí, že se nepřisála sama. Ale vlastně ani nevím, jak se to seběhlo. Vše se dělo rychle a brala jsem to, že Katka udělala, co bylo potřeba. Pomohli mi na křeslo, naše malá stále u mě na prsou. Vůbec jsem netušila, jak jí mám chytit, pořád mi klouzala na břicho. Měla krátkou pupeční šňůru. Za pár minut jsem porodila placentu a až pupečník dotepal, tatínek jej slavnostně přestřihl.

„Teď už jedeš na sebe, holčičko. Jak se vlastně bude jmenovat?“ zeptala se nás Katka. Podívali jsme se na sebe s Kubou a bylo hned jasno. „Lada. Po tomhle výkonu to musí být Lada. Bojovnice naše krásná,“ odpověděl Kuba. Nádherně jí to jméno sedlo. Lada je Bohyně lásky… a také je obsaženo ve jméně Milada. Jejíž nositelkou byla v minulosti žena, které si moc vážím.

Na křesle Katka spolu se sestrami zkontrolovala poranění. Bylo to hodně nepříjemné vyšetření, ale výsledek byl neskutečný. Jen dvě drobné oděrky, hráz zůstala krásně neporušená, děloha se začala zavinovat, všechno bylo v pořádku. Nikde mě nic nebolelo. Cítila jsem se báječně. Odsouhlasili jsme si s Katkou, že bychom rádi jeli co nejdříve domů a ona slíbila, že vše zařídí. Dohodli jsme se, že si trošku odpočineme na oddělení šestinedělí , kde Laděnku zkontrolují, podepíšeme nezbytné papíry k reversu, najíme se (!) a pojedeme.

Užívali jsme si dvě hodiny bondingu… a společně se na sebe ladili. Oxitocin se mihotal ve vzduchu, proudila námi láska. Byla jsem plná zážitku zrození, toho jak mé tělo reagovalo, jak je moudré a mocné. Zamilování do miminka nepřišlo v moment, kdy jsem ho poprvé držela v náručí. Přicházelo pomalu, postupně, každou společně prožitou minutou. Každopádně za dvě hodiny jsem v tom lítala. To nádherný teplý, voňavý tělíčko. Božství na mém břiše. V lásce zplozené, v pokoji zrozené. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem se nabažit.

Kuba mě zahrnul lichotkami a dal vědět našim mámám, které držely celý den palce. Katka se Světlou mě dovezly na pokoj pro šestinedělky, kde jsme se rozloučily. Katka mi dala srdečnou pusu na tvář. Nedokázala jsem vyjádřit vděčnost, kterou jsem k nim cítila. Snad byla vepsaná v mých očích…

Na pokoji jsme přijímali jednu návštěvu zdravotních pracovníků za druhou. Zasypávali nás informacemi. Já je nevnímala vůbec, měla jsem oči jen pro Ladu. A Kuba? Ten jich zachytil tak půlku. Přesto v nás zůstal dobrý pocit. Všichni byli moc příjemní a nikdo ani slovem nenamítl, že chceme odjíždět už pár hodin po porodu.

Jedinou pochybnost jsem měla já. Jestli se zvládnu o dcerunku postarat. „Vždyť jí neumím ani pořádně chytit. Budu ji umět nakojit, přebalit? Co když jí něco bude?“ napadalo mě. Ovšem touha být doma v naší posteli, v klidu a v bezpečí byla silnější než vkrádavé myšlenky nejistoty. Za dvě a půl hodiny Laděnka dostala první pusu od dojaté a netrpělivě čekající babičky Olinky a psí mámy Sany.

Usínala jsem přitulená k malé princezně a k mému muži s pocitem nejintenzivněji prožitých 24 hodin v mém životě…

Porod v nemocnici může být krásný! Přeji z celého srdce vám, ženám, které jste se pro tuto cestu rozhodly, abyste důvěřovaly své intuici a nenechaly se odradit ničím, co by vás z ní mohlo svést.

Stojí to za to.

PS: Ve chvíli, kdy jsem dopsala svůj porodní příběh, jsem se ve facebookové skupině Ambulantní porod a péče porodní asistentky dozvěděla, že Katka z nemocnice z Chebu odchází. Reagovala tak na nečekaně odvolanou vrchní sestru, se kterou Cheb pozvedly na špičkovou úroveň, a kvůli kterým mnoho žen z celé České republiky, včetně mne, vážilo dalekou cestu, aby mohly porodit v jejich péči. Zmiňovala též, že za současných podmínek v této porodnici není schopná poskytovat rodícím ženám takovou péči, kterou si zaslouží a že se odmítá podílet na porodnickém násilí. Je mi z té situace smutno a zároveň jsem vděčná, že jsem Laděnku mohla porodit do jejích rukou.

Cítím, že se nacházíme v přelomové době, kdy ženy odmítají být „znásilňovány“ zbytečnými zásahy zdravotnického personálu, a tlak sílí. Kéž se stavidla brzy protrhnou a po potopě vyklíčí semínka nového systému, kde si ženy budou moci zvolit, jakým způsobem chtějí rodit. Na tom, jak rodíme, záleží. Jsem přesvědčená o tom, že pokud naše děti budou přicházet na svět v pokoji, lásce, důvěře a bezpečí, bude pokojná, láskyplná, důvěryhodná a bezpečná i celá naše společnost.

Chcete, abychom měli v ČR konečně porodní dům? Podepsat petici můžete TADY.

www.atstoji.cz

S láskou,

Janita