Když tělo promluví

„Pokud se naučíme své tělo vnímat, naslouchat mu a nechat se jeho reakcemi vést, nepotřebujeme žádná další vodítka. Budeme vědět, jak žít, co dělat, kam jít, jak být v životě šťastné.“

… napsala jsem do anotace na nový víkendový kurz Mé tělo, můj poklad.

Bylo to asi dva týdny poté, co jsem v soukromé skupině na FB Jemná síla ženství – ženský kruh sdílela se ženami svou frustraci a zmatenost z blížícího se porodu svého miminka. Vstupem do třetího trimestru se mi pohodové těhotenství proměnilo v osobní peklíčko. Mým tělem prorostla obrovská nejistota a nepříjemné emoce jako zmatek, strach, vztek a lítost.

Odpojení

Chtěla jsem…

  • rodit doma a zároveň jsem o této variantě nebyla opravdově vnitřně přesvědčená.
  • rodit v té nejlepší porodnici, která podporuje přirozené porody, ale na každé z těch třech, které připadaly v úvahu, jsem viděla mouchy, a tak jsem se raději nikam nezaregistrovala.
  • sehnat laskavou porodní bábu s již odrostlými dětmi a zkušenostmi na rozdávání, ale všechny oslovené porodní asistentky byly buď mladší a bezdětné nebo z různých důvodů nemohly.

Přihlásila jsem se na dva předporodní kurzy a těsně před začátkem jsem na popud vnitřního hlasu svou účast na obou kurzech zrušila. Knihovna se mi plnila knihami o těhotenství a porodu, ale žádnou jsem pořádně nečetla.

Občas jsem na internetu vyhledala něco o ambulantním, hypno, lotosovém, jemném, bezbolestném a kdovíjakém porodu. A když už jsem začínala být fakt ve stresu, hledala jsem informace v několika internetových diskuzích a facebookových skupinách.

Do toho všeho jsem od vrstevnic vyslechla pár ne úplně veselých porodních příběhů z poslední doby a také dobře míněné rady maminek a kamarádek typu:

„To vydržíš, porodí nakonec každá. Na všechnu tu bolest zapomeneš.“

„Hlavně, prosím tě, neroď doma. Dokážeš si představit, kdyby se něco stalo? Nikdy by sis to neodpustila.“

„Porod doma je to nejlepší, co můžeš pro sebe a své dítě udělat. Do porodnice nikdy!!!“

Nic těmto ženám nevyčítám. Jejich reakce mi byly zrcadlem, v němž jsem uviděla odraz mé vlastní nejistoty, zmatenosti a prohlubujícího se pocitu NEVÍM, který ve mně každým dnem sílil.

Podporu, kterou jsem dostala ve skupině Jemná síla ženství – ženský kruh po uveřejnění zmíněného příspěvku, byla sice úžasná a moc si jí vážím, ale bohužel ani to můj vnitřní rozpor nevyřešilo. Hlava se mi mohla rozskočit z množství informací, které jsem do ní denně nalévala.

Mé přirozené vnitřní vedení jsem nevědomky přepnula do módu stand-by a můj život dál ovládal strach a zmatek. Cítil to můj muž a cítila jsem to hlavně já sama.

Ženský kurz

To, že jsem se odpojila od těla, mi došlo až na víkendovém ženském kurzu, kam jsem odjela tentokrát jako účastnice (i lektorky potřebují pravidelnou dávku inspirace, péče o sebe a lásky v kruhu sesterském :)). Práce s tělem a elementem Země byla ústředním tématem víkendu.

Uvědomit si, že jsme se od těla nebo od srdce odpojily, je výborná věc. V tu chvíli už totiž víme, kde jsme, a můžeme najít směr, kudy dál.

Hned první večer se mi ulevilo při společném sdílení. Moci otevřeně říct, co vás trápí, jak vám je, uvolnit tlak a jakékoli emoce v bezpečném prostředí bez soudu a hodnocení, naopak s velkým pochopením, je obrovsky osvobozující a uvolňující pocit. Většinou se navíc v kruhu najde žena, která řeší nebo v minulosti řešila podobný „problém“. Tohle dokáže vědomé ženské společenství dokonale.

Druhý den jsem prožila něco, pro co jsem si na víkend přijela, a o čemž do té doby vědělo jen mé podvědomí.

Mé tělo promluvilo. Stačily tři známé klíče: pohyb, dech a hlas, abych znovu nastartovala svůj vnitřní kompas a nechala ho, aby mi ukázal cestu z bludiště. A také jedna vnímavá vědomá žena (Děkuji, Uto!), která byla při cvičení ve dvojici mou průvodkyní a oporou.

Pomocí třech zmíněných klíčů jsem začala vnímat, kde v těle sídlí můj „problém“. Bylo to v kříži, v zádech na konci páteře. Tam bylo ono místo, které mě často bolelo a kde ležely všechny věty sesbírané za posledních 15 let: „musíš to vydržet“ – „musíš to zvládnout“ – „musíš být silná“ – „musíš to ustát“ a tak dál.

Začala jsem Utě popisovat, jak se v otázce porodu teď cítím. Co prožívám. Slova sice vycházela z úst, ale mluvilo tělo, nikoli hlava.

„Připadám si v tom tak sama. Nikdo mě nechápe. Mám sice skvělou rodinu a báječného muže, ale každý mi vnucuje jen svoje zkušenosti a pocity. Cítím se křehce a zranitelně. Nedokážu ty názory odrážet.“

„Výborně. Dýchej… mluv dál…“, povzbuzovala mě Uta.

„Chci to nejlepší pro sebe a své dítě. Vím, že porod může být krásný, ale není nikdo, kdo by mě v tom názoru podpořil. Všichni mi jen říkají, že to zvládnu a vydržím. Ale to já přeci vím! Nebojím se bolesti a jsem přesvědčená o tom, že to zvládnu. Ale do prdele, pořád jenom musím být silná. Celej život. Já už nechci. Jsem strašně zmatená. Nic nevím. Nevím, kde mám rodit, jak, s kým, žádná varianta pro mě není správná,“ pokračovala jsem.

Najednou přišel obrovský nával emocí. Katarze. Propukla jsem ve vzlykající pláč. Všechno napětí z posledních dnů a týdnů šlo skrze slzy ven. V tom se Uta zvedla a sedla si rozkročmo za mě. Přitiskla se mi na záda, objala mi břicho, kývala se v mém rytmu a zašeptala větu, která by se měla vytesat do kamene:

„Žena při porodu nemusí být silná, potřebuje jen pocit bezpečí, aby se dokázala uvolnit.“

Rozplakala jsem se štěstím. Přesně tohle jsem TAK MOC potřebovala slyšet.

„Nemusíš všechno zvládat. Porod je nejpřirozenější a taky nejkřehčí okamžik v životě ženy. Tvoje slabost je tvoje síla,“ dodala ještě.

Držela jsem ji pevně za předloktí a dokola opakovala: „Děkuju, děkuju.“ Několik minut jsme zůstaly ve spojení. Vnímala jsem nádherný pocit domova, lásky, bezpečí, jednoty, porozumění. Rytmus pohybu udával náš dech. Na tváři úsměv. Porod může být krásný! Uta se mi poté svěřila se svým porodním příběhem a také se zkušeností s asistencí u porodu dítěte kamarádky.

„A bylo to v nemocnici. Všichni tam byli skvělí. Porodit krásně můžeš kdekoli, na místě v podstatě nezáleží. Důležitá je atmosféra a tvůj pocit bezpečí.“

Povídaly jsme si spolu ještě chvíli. Prostoupila mě obrovská úleva. Ze srdce (i z oblasti kříže) mi spadl stokilový kámen. Díky jednomu cvičení a jedné vědomé ženě, kterou jsem předtím ani neznala, jsem znovu navázala kontakt s tělem, jež naprosto přesně popsalo mé pocity a dovolilo mi projít očišťujícím procesem.

Stalo se něco, co jsem se svým tělem pomocí jiných technik zažila již několikrát. Když jsem potřebovala povzbudit sexuální život s partnerem, když jsem si přála otěhotnět, když jsem procházela obdobím totálního vyčerpání. I tehdy jsem nejprve hledala informace v moudrých knihách, na internetu, ve videích na Youtube, u českých i zahraničních guruů, u kamarádek a maminek… než mi došlo, že odpověď se nachází uvnitř mne a nikdo zvenčí mi ji dát nemůže.

Naše tělo je naprostý unikát a jedině ono nám může ukázat cestu, kterou se vydat a která je pro nás ta správná. Podobně dokáže promluvit třeba srdce, když mu k tomu dáme příležitost.

Zbytek víkendu už jsem si plula na vlně naladění na sebe, své tělo, přírodu, miminko, ženy v kruhu. Cokoli jsem prožívala, bylo správně. Cítila jsem příval energie. Tělem proudila láska. Už jsem to zase byla já. Každý další program, kterým jsme se skupinou žen procházely, mi jen potvrzoval sílící vnitřní jistotu, že vše ohledně porodu, péče o miminko a následujících životních kroků proběhne dobře. Když budu poslouchat svého moudrého rádce.

A taky že ano. Po příjezdu domů jsem si ještě den odpočinula, přeci jen to byl náročný víkend plný emocí, a pak jsem začala jednat.

Registrace v porodnici, schůzka s dulou, návštěva porodnice a setkání s pohádkovou porodní bábou, kterou jsem si zamilovala. Znovu přihlášení na předporodní kurz s přední odbornicí na přirozené porody (spíš kvůli mému muži, než kvůli sobě). V duši klid a v srdci lehkost. Tělo uvolněné a spokojené.

Najednou jsem se nepotřebovala s nikým radit. Věděla jsem, co dělat.

Během pár dní jsem mimojiné napsala texty a vytvořila kostru kurzu, který jsem nosila v hlavě již několik měsíců. Vlastní prožitá zkušenost byla jen posledním důležitým dílkem puzzle do skládačky. A tak vás nyní mohu pozvat na víkendový kurz Mé tělo, můj poklad, který s Markétou Prchalovou připravujeme. Dáváme do něj to nejlepší ze sebe a ze svých zkušeností.

Bude to nádherný zážitek.

Těším se na vás.

S láskou,
Janita

PS: Tělu se budeme věnovat také na zářijových ženských kruzích v Praze a Brně.

 

Facebook Comments
"Otevřeně sdílím své příběhy (nejen) z oblasti sexuality a podporuji ženy na cestě sebe-vědomého ženství, aby mohly šťastně kráčet životem a zářit na tento svět. Mou obrovskou vášní je osobní rozvoj zážitkem. Co se naučím, předávám s nadšením dál, a tak pořádám neobvyklé semináře a kurzy, ve kterých ženy nacházejí své jedinečné, opravdové a přirozené já." Můj příběh si přečtěte zde >>.

Napsala jsem dva e-booky. Prvním z nich je: Rozkvétání ženy aneb 7 kroků k (znovu) objevení vlastního ženství, který je určený všem dívkám a ženám, které chtějí pečovat o svou ženskost. Druhý e-book nese název Když se žena zamiluje do ženy a je to má otevřená zpověď o životě se ženou a velkém sebepřijetí. Slouží všem ženám, které vidí svět v barvách a nebojí se být jiné. E-booky jsou zcela ZDARMA. Ať je jejich čtení pro vás pohlazením po duši. <3

Komentáře
  • Rozkvétání ženy aneb 7 kroků k (znovu) nalezení vlastního ženství

    Chceš kráčet po tomto světě sebe-vědomě a užívat si své ženství naplno a bez předsudků? Inspiruj se 7 kroky v tomto e-booku a staň se živou, zářící ženou ještě dnes. Stačí udělat první krok ...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Potkáme se na Facebooku
  • Hledáš způsob jak se jako žena cítit skvěle?

    Udělej jednou něco pro sebe a dopřej si víkendový kurz, díky kterému se budeš cítit probuzená, milovaná a vděčná za to, že jsi žena. Více info >>