Přeji si potkat muže, který ode mě bude odjíždět

Článek jsem začala psát před pár dny… bylo krásné letní ráno a já si užívala pohodu na chalupě. Omývaly mě vlny lásky, odpočinku, rozjímání, naladění na Matku Zemi, tvořivosti. Dali jsme si s Kubou snídani pod kaštanem. Stůl překypoval hojností. Přesně tak, jak to mám ráda, jak je zvykem v mém království. Blumy a rajčata ze zahrádky, slaďoučký meloun, čerstvé pečivo, zeleninová pomazánka, voňavá káva, pečený čaj…

Ptáci štěbetali, vzduch voněl končícím červencem, tu spadla do trávy švestka, ve větvích kaštanu zacinkala zvonkohra, u nohou mi spokojeně odfukovala psice Sana. Vzpomínali jsme s Kubou na nedávnou povedenou rozlučku s přáteli před jeho plánovaným odjezdem do zahraničí, kterou jsem potají předchozí víkend uspořádala.

„Janičko, já jsem tak šťastnej. Máme se tak hezky. Miluju tě.“

„Já tě taky miluju. Jo, máme, jsem moc vděčná,“ rozplývala jsem se nad překrásným tady a teď.

„Dneska mám chuť udělat hodně práce!“ plánoval si Kuba a zakousl se do housky.

„A já mám zase chuť psát,“ sdělila jsem mu svou touhu, se kterou jsem se probudila.

„Super! A o čem to bude tentokrát?“ zeptal se mě.

„O muži, který ode mě odjíždí,“ špitla jsem a oči se mi zalily slzami.

Smutně se usmál. Zvedl se ze židle, přišel ke mě, objal mě, políbil do vlasů a řekl s něhou v hlase: „Ty jsi moje prdelka. Píšeš takový bomby!“ Netušila jsem, jak rychle se tenhle překrásný den změní v drama a že opravdu bude o čem psát…

Usedám k počítači.

9:30. Přání.

Přesně si pamatuju, jak vypadal ručně tištěný papír, na který jsem si přání „Přeju si potkat muže, který ode mě bude odjíždět“ ve vší vážnosti jednoho zimního večera napsala. Visel mi pak v pokoji na nástěnce spolu s dalšími afirmacemi, citáty a životními moudry ve starém bytě v Praze na Letné.

Proč zrovna takto formulovaná věta?

Tehdy jsem toužila zažívat ve vztahu krasosmutnění. Představovala jsem si pocit, kdy můj milovaný odjíždí na pomyslné moře. Je na něm dost dlouho, aby se nám oběma začalo stýskat, ale ne zas tak dlouho, abych se naučila žít bez něj. Na cestu vyráží proto, aby naplnil svou vizi pro kvalitnější život na planetě. Zažívá dobrodružství, která mi pak vypráví, zkušenosti, které ho zocelují, nebezpečí, se kterým bojuje.

Tím, že všechna příkoří osudu zvládá, v mých očích stoupá, vážím si ho pro ně a s láskou mu ošetřuji rány, které ve světě posbírá. Bonus, který jsem si díky věčnému loučení a opětovnému vítání přála ve vztahu prožívat, byla úžasná pestrost a hořící vášeň, jež by mohla být možným stereotypem a každodenním bytím spolu ubitá. Tehdy jsem se stereotypu moc bála.

Chtěla jsem si vážit toho, co mám, mít příležitost si to pravidelně uvědomovat, toužit, smutnit, psát dopisy, asi i trochu trpět…  Zní to možná paradoxně, ale věděla jsem, že mému osobnímu nastavení partnerovy odjezdy a návraty pomohou. Naivní holčičí snění nebo hluboko zakořeněný archetypální program žen mého rodu?

Asi po roce, kdy se „nic nedělo“ jsem papír odložila do krabice mezi ostatní poklady, dopisy a fotky a zapomněla na něj i na vyslané přání.

Muže, který ode mne bude odjíždět, jsem potkala o tři roky později.

Dnes je mým životním partnerem, otcem miminka, které nosím v břiše, mužem s velkým M, jehož jsem si myslela, že už nepotkám. Odjíždí ode mne celkem pravidelně od počátku našeho vztahu. A tak se moje přání, vyslané tehdy před lety do vesmíru, dost často plní. Jako fyzioterapeut působící ve sportu, se kterým obráží všechny evropské/světové turnaje, a s povahou námořníka vědomého si svých pevných kořenů, ovšem věčně toužícího po poznání, se není čemu divit.

Za pár dní bude tenhle námořník kotvit svou loď v krásném přístavu u jezera nedaleko Zurychu. Bude tam pracovat, získávat zkušenosti v oboru a životní nadhled, učit se nové přístupy v péči o tělo… a taky připravovat pro naši novou rodinu zázemí, abychom na začátku roku 2019 mohli připlout za ním.

Žít delší dobu v cizině byla dlouho nezrealizovaná a mockrát odložená životní touha nás obou.

Takže když přišla v lednu 2018 nabídka, neváhali jsme ani chvilku. Krátce na to jsem zjistila, že jsem těhotná. Ani tahle úžasná novina naše plány nezměnila. Byli jsme za dar nového života, plodu naší lásky, moc vděční a snažili jsme se můj požehnaný stav nějak skloubit se stále reálnějším přesunem do Švýcarska. Který jsme zase vnímali jako velkou příležitost pro Kubův profesní růst a naši společnou budoucnost.

Věděli jsme, že kombinace dvou velkých životních změn nebude snadná, ale věřili jsme, že to dáme.

S přibývajícími týdny těhotenství a blížícím se odjezdem mě statečnost občas opouštěla. Přiznám se, že jsem si v hloubi duše možná párkrát tajně přála, aby tu Kuba se mnou byl i během posledním trimestru.

Aby mi nadále mazal každý večer břicho a „mazlil“ se s Borůvčetem, aby mu hrál ukolébavky na kytaru a hladil mě ve vlasech před usnutím, abychom se při milováním propojovali tím nebeským způsobem a beze slov si potvrzovali naší lásku. A abych ho vedle sebe měla jako oporu, kdyby se naše miminko náhodou rozhodlo přijít na svět dřív.

Nikdy jsem se však neodvážila své niterné přání říct nahlas. Podporovala jsem ho dál v jeho cestě k jezeru, protože jsem věděla, jak moc je pro něj důležitá.

13:30. Šok.

Přestávám na chvíli psát článek, počítač nechávám zapnutý a jdu připravovat oběd. V remosce se peče ostružinový koláč s tvarohem, do oblíbené skleněné mísy krájím zeleninu na drobné kousky, za chvíli z té směsi bude skvělý šopský salát. V hrnci mi bublá voda na noky, ještě trochu dochutit špenát. Pár minut zbývalo, abychom si udělali další podobnou fotku:

V tom mi zazvoní telefon, na displeji se objevuje jméno šéfa…

„Ahoj Martine. Jo, mám se moc dobře. A ty?“

Chvíli řešíme pracovní záležitosti, když do toho uslyším:

„Do prdele, já jsem takovej kretén! Zlato, jedeme do nemocnice. Hned.“

Ukončuji telefonát s tím, že se Kuba asi poranil na cirkulárce. Vyběhnu z kuchyně a vidím tu spoušť. Kubovo oblečení je celé od krve, drží se za ruku. Hned rozpoznávám, co se stalo.

„Panebože, panebože…“ začínám brečet.

„Klid. To bude dobrý. Přines mi nějakej ručník, zkus najít v mrazáku led, vezmi klíče od auta, doklady a jedeme,“ dává mi jasné pokyny, zatímco se drží za pořezanou ruku schovanou v pracovní rukavici. Bere oba naše telefony a sedá si do auta.

Přes slzy nevidím. Nemůžu najít kabelku. Uvědomuji si, že pod sukní nemám kalhotky a pod tričkem podprsenku. Není čas. Naháním Sanu do chalupy, ani nezamykám dveře, jen je zabouchnu a utíkám do auta. Startuji. Jedu tak rychle, že se bojím, abychom po cestě ještě někde nebourali. Pláču, ale snažím se to kontrolovat a ptát se Kuby, jestli mu není špatně. Za celou dobu neřekne jedinkrát „au“. Hladím ho po noze. Hlavou mi lítají všechny možné scénáře.

Kuba telefonuje mámě, zdravotní sestře v místní orlickohorské nemocnici, a vysvětluje, co se stalo. Po prvním zhrození se, na rozdíl ode mne, jedná s chladnou hlavou a pomáhá mu kritickou situaci řešit. Obdivuju je oba. Ale nezmůžu se na nic víc, než jen na kontrolu řízení a plnění „rozkazů“. Už vím, proč jsme se na kurzu první pomoci učili, že se při nehodě někdo musí postarat o hysterky.

V nemocnici v Rychnově už nás čekají. Jdeme na rentgen, kde Kuba zjišťuje, že nemá prst.

„Panebože, panebože,“ opakuju zase.

Přijíždí tchýně, s někým telefonuje a na čas zmizí v nemocniční budově. Zůstávám v čekárně. Bulím. Sestřička mě utěšuje a říká mi, že musím být statečná a myslet na miminko. Hladí mě a neuvěřitelně klidným hlasem mi šeptá, že to určitě dobře dopadne, že mu ruku určitě zachrání. Jsem jí tak vděčná, ale přes vzlyky jí to nedokážu říct.

Objeví se tchýně s modrou taštičkou plnou ledu. Trochu zmateně se nakonec domlouváme, že pojedeme na chalupu obě dvě, pokusíme se na místě činu najít prst, nechám tam auto a zpátky se vrátíme jejím. Zkusí mi ještě jednou navrhnout:

„Možná by pro tebe a pro miminko bylo nejlepší, kdybys zůstala na chalupě.“

Razantně odmítám. Nedokážu si představit, že nejsem v tento krizový moment s Kubou.

Vše klapne, prst se našel. Dostávám pokyny, co mám dělat. Balím pyžamo, kosmetickou tašku, přezůvky, kde je sakra nějakej čistej ručník? Zase nemůžu najít kabelku, chodím kolem ní a nevidím jí. Uvědomuju si, že jsem už dobrou hodinu v šoku a že mi prostě nefunguje hlava. A nechápu, jak jsem si v tom autopilotovi mohla vzpomenout, že mám vypnout plotnu. Asi mě navedl strážný anděl. Nestíhám se převléknout, ale přidávám Kubovi do nemocniční tašky i svoje šaty a spodní prádlo.

17:30. Kormidelník velí: Změna směru!

„Janičko moje, bojím se, že jsem nedávno nahlas vyslovil, že bych tady chtěl být s váma, když vidím, jak ti roste břicho,“ říká mi, zatímco mě k sobě tiskne a slíbává mi slzy.

Sedíme na chodbě na lůžkovém oddělení Chirurgie ruky ve Vysokém nad Jizerou a čekáme, až bude moct jít na operaci. Vypráví mi, jak během zběsile rychlé cesty sanitkou v meditaci léčil ruku a myslel na nás všechny, ať dojedeme v pořádku. Když prý viděl, jak před sanitkou uhýbají auta, rozbrečel se vděčností. Jak je naše mysl mocná!

Ve vší té hrůze prožíváme na chodbě nádherné pocity blízkosti, lásky, podpory. Cítím, že právě ony nás, a hlavně Kubu, drží nad vodou. Je zvláštní, jak rychle se člověku v krizové situaci poskládají hodnoty. Jestli jsem někdy v minulosti zapochybovala o nás dvou, tak teď už nepochybuji. Vím, že právě on je nejlepší partner pro mě a nejlepší táta pro naše dítě.

Za chviličku odchází na sál. Odjíždíme s tchýní domů.

Večer, už zpět na chalupě, dostávám smsku, ve kterém mi sděluje, že přišel o část ukazováčku, ale že druhý poraněný prst se snad chytí. JE MI TO LITO, ALE JINAK JSEM DOBREJ, dodává ještě. Když si pak později voláme, neubráním se otázce, jestli ještě bude moct dělat svojí práci, a rozpláču se nad tím, že už si asi nikdy nezahraje na kytaru, kterou má tak rád.

„Vždyť víš, že jsem nechtěl tolik pracovat rukama. Bude to jen malej handicap. A neboj, naučím se na ukulele, nebo na trubku,“ utěšuje mě ještě.

Silnej, statečnej, citilivej. A ještě si ze sebe a z celé situace dokáže dělat srandu. Tolik ho miluju! Loučíme se do telefonu s tím, že se naše zahraniční plány asi trochu posunou, nebo změní… ale že jsme rádi, že se máme a že to dopadne, jak má. Volá si pak ještě s bratry, kteří tu nade mnou drží ochranou stráž. Rodina funguje skvěle. Slyším, jak se spolu smějí, zatímco já propukám v hysterický pláč, když telefonuji se svojí mámou.

Konečně otočím kohoutkem a emoce naplno pustím ven.

Neumím slzy zastavit. Vzlykám a hekticky jí popisuji vše, co se dnes stalo. Vůbec nejsem statečná. Nedokážu přijmout realitu s pokorou. Vím o zatmění století a předpovědích vážících se ke krvavému úplňku. Informace mnou však jen protékají, nejsem schopná si je připustit. Cítím jen lítost nad tím, jak rychle se naše štěstí proměnilo v tragédii a bráním se vidět v celé situaci pozitiva, kterými mě utěšují moji blízcí i sám Kuba.

Vidím je až dnes, když píšu tyto řádky. A nezbývá mi, než děkovat.

  • Za lásku:

Děkuji za to, že prožívám lásku.
Děkuji za to, že lásku rozpoznám a že ji vnímám.
Děkuji za to, že lásku dokážu popsat a že ji prožívám.
Děkuji za to, že mě láska absolutně naplňuje.

(Modlitba za lásku, Marie Madeira)

  • Za naší rodinu, podporu, semknutost, velkou sounáležitost. Tolik si toho vážím.
  • Za naše mámy, které jsou nám vzorem, a táty, kteří nám určitě posílají podporu z nebe.
  • Za Kubovu statečnostpozitivní mysl. Obdivuju tě, drahý můj.
  • Za poskytnutou zdravotní péči. Beru zpět negativní slova o současné medicíně a prosím o odpuštění.
  • Za sestřičku v Rychnově. Příští koláč v remosce bude pro vás.
  • Za Lusi, které jsem fňukala do telefonu a která mi pomohla uvědomit si, jaký je Kuba (jejími slovy) „Největší Bůh a King“ :)))
  • Za Borůvče, že zvládlo mé dvoudenní průtrže pláče. Promiň, miláčku náš, těšíme se na tebe. :*
  • Za všechny situace, které se během jednoho dne staly a přinutily nás šlápnout na brzdu.
  • Za vás, že se z toho všeho můžu vypsat, už teď cítím velkou vlnu podpory.
  • Za šéfa Martina, který se určitě ještě chvíli obejde bez mojí přítomnosti.
  • Za život.

Neznáme celý náš příběh. Nevíme, proč se nám daná těžká situace v životě děje. Často jí dokážeme nahlédnout a docenit až s mnohem větším odstupem. Důležité však je, neutápět se v pozici oběti. Přijmout tu skutečnost, i když sebevíc bolí, a jít dál. Poučeni. Obohaceni o novou zkušenost. Proměněni. Teprve pak můžeme udělat další krok k poznání.

S úctou a pokorou

Janita

 

Facebook Comments
"Otevřeně sdílím své příběhy (nejen) z oblasti sexuality a podporuji ženy na cestě sebe-vědomého ženství, aby mohly šťastně kráčet životem a zářit na tento svět. Mou obrovskou vášní je osobní rozvoj zážitkem. Co se naučím, předávám s nadšením dál, a tak pořádám neobvyklé semináře a kurzy, ve kterých ženy nacházejí své jedinečné, opravdové a přirozené já." Můj příběh si přečtěte zde >>.

Napsala jsem dva e-booky. Prvním z nich je: Rozkvétání ženy aneb 7 kroků k (znovu) objevení vlastního ženství, který je určený všem dívkám a ženám, které chtějí pečovat o svou ženskost. Druhý e-book nese název Když se žena zamiluje do ženy a je to má otevřená zpověď o životě se ženou a velkém sebepřijetí. Slouží všem ženám, které vidí svět v barvách a nebojí se být jiné. E-booky jsou zcela ZDARMA. Ať je jejich čtení pro vás pohlazením po duši. <3

Komentáře
  • Rozkvétání ženy aneb 7 kroků k (znovu) nalezení vlastního ženství

    Chceš kráčet po tomto světě sebe-vědomě a užívat si své ženství naplno a bez předsudků? Inspiruj se 7 kroky v tomto e-booku a staň se živou, zářící ženou ještě dnes. Stačí udělat první krok ...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Potkáme se na Facebooku
  • Hledáš způsob jak se jako žena cítit skvěle?

    Udělej jednou něco pro sebe a dopřej si víkendový kurz, díky kterému se budeš cítit probuzená, milovaná a vděčná za to, že jsi žena. Více info >>