Život je ohromný zázrak a dar bez ohledu na to, jak dlouho trvá

Tento článek není můj. Napsala ho moje drahá kamarádka Lusi. Příběh, který se již navždy stal součástí Lusiina (i mého) života, se však může stát každé z nás. I taková věc, jako je ztráta dítěte, totiž patří k životu ženy. Lusi moje, nesmírně tě obdivuji za odvahu a otevřenost s jakou svůj příběh sdílíš. A ještě více za to, jak se s celou situací vyrovnáváš. Vážím si tě a miluji tě. Jsi pro mě nositelkou hodnoty Jemná síla ženství ve všech jejích podobách. Děkuji ti.

Janita

Začnu trochu ze široka o mém vztahu k Janitě. Je to jedna z mých nejbližších přítelkyň, jsme hodně propojené v mnoha ohledech a zážitcích a proto mě také zmínila v několika svých článcích. Vždycky jsme si dělaly srandu z toho, „jak jsme zase úplně stejný“. Dokonce máme i narozeniny kousek od sebe ve stejný rok. Vrcholem naší „synchronicity“ bylo, když jsme prožívaly společně těhotenství. Tato sdílená čirá radost se ale obrátila ve velkou zkoušku našeho přátelství, když jsem měla předčasný porod a můj chlapeček přežil jen 9 dní. O něm bych chtěla napsat tento příběh.

Jelikož je to pro mě velmi osobní téma, nebyla jsem si dlouho jistá, zda takový článek vůbec zveřejnit. Jsem ze sdílení něčeho tak osobního trochu na rozpacích, člověk se stává velmi zranitelným, když jde takhle „s kůží na trh.“ Přesvědčily mě však následující úvahy:

• Sdílení nějakého traumatického zážitku je nejvíc terapeutické. Mě takové sdílení s lidmi v podobné situaci pomáhalo úplně nejvíc a proto doufám, že i tento článek může někomu pomoci. Nejen ostatním maminkám, ale komukoli, kdo se třeba setká s jakkoli podobnou situací ve vlastní rodině nebo u přátel.
• O smrti se nemluví, je to tabu, každý se tohoto tématu bojí a vyhýbá se mu. Smrt starého člověka je ještě akceptována jako přirozená, ale smrt miminka nebo dítěte je asi nejtěžší téma vůbec. Lidé vůbec netuší, jak se v takových situacích zachovat, jak reagovat a je pro ně těžké, jakkoli toto téma sdílet.
• Zveřejnění tohoto příběhu snad také pomůže alespoň trochu eliminovat (pro obě strany) nepříjemné situace.  Vlivem sociálních sítí všichni ví, že jsem byla těhotná a dodnes mi píší „Tak co maminko?“ Nebo mě vidí naživo a s upřímně radostnou euforií se zeptají: „Kde máš mimčo?“ Těším se na den, až tyhle hovory ustanou…

Posledním impulsem sepsání pro mě byl článek Janitky Přeji si potkat muže, který ode mě bude odjíždět. Rozplakal mě a hodně ve mě zarezonovala její slova na závěr:

Neznáme celý náš příběh. Nevíme, proč se nám daná těžká situace v životě děje. Často jí dokážeme nahlédnout a docenit až s mnohem větším odstupem. Důležité však je, neutápět se v pozici oběti. Přijmout tu skutečnost, i když sebevíc bolí, a jít dál. Poučeni. Obohaceni o novou zkušenost. Proměněni. Teprve pak můžeme udělat další krok k poznání.

V momentě, kdy jsem její článek dočetla, jsem začala psát tento.

Luchi a život v Peru

Chlapečkovi jsme dali jméno Luchi (čte se „Luči“ ;)) je to spojení našich jmen s přítelem – Lucho + Lusi. Přítel je Peruánec a není se čemu divit, protože Peru je můj druhý domov. Jezdím tam skoro 10 let, je tam terén mé dizertační práce v rámci studia antropologie a také v Peru pracuji jako turistická průvodkyně. S Luchem jsme dva a půl roku. Pro nás oba to byla první opravdu velká láska a o Luchim jsme mluvili od úplného začátku našeho vztahu. Oba jsme věděli, že chceme dítě a necháme tomu volný průběh s tím, že „Luchi přijde až se mu bude chtít“.

V září jsem při průvodcování dostala v keramické dílně v Nasce jako dárek sošku těhotné ženy a paní keramička mi řekla, že mi přinese plodnost. Dali jsme jí v ložnici na stolík s tím, že uvidíme, co to udělá a brali jsme to spíš s nadsázkou. Luchi přišel měsíc poté – na konci října 2017. V Limě jsem v té době byla na rok; studijní stáž jsem měla ukončit v červnu a poté do října 2018 průvodcovat. Těhotenství vše změnilo. Zrušila jsem průvodcování od května do října a v březnu 2018 jsem předčasně ukončila stáž s tím, že strávím třetí trimestr doma.

Vedlo mě k tomu několik důvodů. V první řadě to byl obrovský diskomfort života v desetimilionové Limě, kde jsme měli byt přímo nad semaforem pětiproudové dálnice, přičemž Peruánci mají specifický zvyk – neustále na sebe zběsile troubí a ještě přidají, když naskočí zelená, ačkoli tím samozřejmě nic neurychlí. Neustálý hluk, smrad a prach z dálnice mi věru nepřidal k vysněnému těhotenskému klidu. Jedinou radost mi dělal náš pejsek, kterého jsme ze srandy pojmenovali Krtek, protože Lucho má rád našeho kresleného Krtečka a jako jeden z mála Peruánců toto slovo umí vyslovit. Věnoval nám ho pán ze sousedství shodou okolností pár dní poté, co jsem otěhotněla.

Měla jsem také rizikové těhotenství, několik krvácení a hematomy v děloze, které nikdo nebyl schopen vysvětlit. Musela jsem trávit týdny na lůžku bez hnutí a brát všemožné prášky (a to jsem člověk, co si nevezme prášek jak je rok dlouhý). Medikaci jsem naštěstí konzultovala s maminkou farmakoložkou, která mi 3 ze 4 pilulek velmi rezolutně zakázala – v příbalovém letáku (který jsem s důvěrou nestudovala) stálo, že jsou  zakázány těhotným ženám. Polilo mě horko. V Peru sice funguje korupce typu „čim víc předepsaných (velmi drahých) prášků tím víc procent pro doktora.“, ale předepsat mi nebezpečný lék, bylo silné kafe.Veškerá moje zkušenost s místními gynekology nebo gynekoložkami byla strašná, a to mě jen tak něco nerozhodí. Vrchol neprofesionality a neosobního ignorantství.

Cítila jsem se hrozně, protože jsem se celý život na těhotenství bytostně těšila. Měla jsem vždycky vizi, že těhotenství i porod bude něco bombastického. V roce 2014 jsem organizovala mezinárodní kongres pro 4000 porodních asistentek a při té příležitosti mě nadchl porod do vody (s delfínem;)). Na kongrese jsem se také seznámila s peruánskou porodní asistentkou Zaidou, se kterou jsme se spřátelily a já měla vždy vizi, že mě právě ona bude v Peru rodit. Od delfína jsem postupně ustoupila a nakonec i od porodu v Peru a představy, že vše bude jedna velká báječná jízda.

Vlivem počátečních komplikací jsem o těhotenství nemluvila a sdělila tuto novinu jen pár nejbližším přátelům. Nejsem ani typ, co by vše hned dával na facebook, časem už to ale bylo znát z fotek. Přítel se tedy chtěl o tu radostnou novinu podělit s celým (virtuálním) světem a zveřejnil fotku ultrazvuku s popiskem Lusi + Lucho = Luchi.

Měla asi tisíc „lajků“, strhla se lavina euforie, radosti a gratulací. Nejvíc to prožívala přítelova rodina projevující z události skoro až hysterickou radost, jak to latinos umí. V Peru je navíc velká obliba vše slavit, takže nám uspořádali hned dvě tzv. „baby shower“, oslavy pro miminko. Celá obrovská rodina a desítky přátel donesli Luchimu ohromné množství dárků. Z Čech jsem zvyklá, že se nepřeje předčasně ani k narozeninám, takže jsem z toho všeho byla dost rozpačitá, ale užívala jsem si to.

V Peru jsem sdílela těhotenství se třemi Luchovými těhotnými kamarádkami, vymýšlely jsme nejrůznější plány pro naše potomky, třeba že založí kapelu nebo se spárují.

V Praze jsem měla nejen Janitu, ale i další velmi blízké přátele, se kterými jsme se radovali, jak se nám to pěkně sešlo. Patřili mezi ně i Gabrielka a Tadeáš, báječná umělecká dvojka, díky které jsem se s Luchem seznámila. Vše bylo tak krásně symbolické a geniální.

Březen byl skvělý měsíc, bylo mi báječně. Vůbec jsem se nezastavila. Pořádala jsem s českou asociací v Peru „Český den“; vernisáž vlastní výstavy; účastnila se festivalu, kde jsem na předměstí vytvářela street art; měla jsem stánek s obrázky na několika uměleckých trzích a nakonec jsem zorganizovala hraní (a zároveň mou rozlučku) v přítelově baru pro českou rokenrolovou legendu, Tea Jay Iva. Všichni mi říkali, jak skvěle vypadám a jak je neskutečné, kolik toho „s bubnem“ stíhám…

Návrat do Prahy a totální zvrat

Do Prahy jsem přiletěla na konci března a pár dní po příletu jsem se měla sejít právě s Janitou. Ten den jsem jí psala, že se omlouvám, ale že to asi budu muset zrušit, protože mě začalo bolet břicho a začala jsem opět (už po čtvrté) krvácet. Nechtěla jsem to vůbec řešit, říkala jsem si, „další hematom.“ Janita ale trvala na tom, že s Kubou přijedou a hodí mě do nemocnice. Bylo mi až trapně otravovat tam, protože než dorazili, krvácení i bolest přestaly. Nakonec jsem se ale hecla.

V Motole mi doktor drsnější povahy na rovinu sdělil: „Je to hodně špatné, budete tady až do porodu.“ Byl začátek dubna a já měla porod na konci července. „Cože? To tady budu 4.měsíce?“ vyhrkla jsem. Doktor mi odpověděl, že „bude velké štěstí, když to bude pár dní!“

Než jsem se vzpamatovala z toho šoku, řekl mi, že jsem o dva dny mimo tabulky a podle „předpisů“ zachraňují až od 24.týdne. Nejedná se tedy o „předčasný porod“, ale o „pozdní potrat“.

Nepokusit se zachránit Luchiho kvůli dvěma dnům mi přišlo naprosto absurdní a začala jsem s doktorem na toto téma diskutovat. Neodporoval, ale sdělil mi, že Luchi leží v komplikované poloze a pokud se rozhodnu bojovat o jeho život, čeká mě císařský řez, (kterého bych byla při potratu ušetřena) a navíc je dle tabulek  95% pravděpodobnost, že bude s „postižením.“Dané„postižení“ přitom znamenalo nepřebernou a hlavně nepředvídatelnou škálu od „nošení brýlí“ po „hluchotu a slepotu s kvadruplegií a dýchacím přístrojem.“

Přes všechna varování jsem byla jednoznačně rozhodnutá dát přednost životu. Fyzické (ani mentální) postižení nepovažuji za žádnou tragedii a v žádném případě za důvod k potratu.

Moji oba rodiče onemocněli dětskou obrnou v útlém věku, jsou poslední žijící generací obrnářů u nás a seznámili se v Janských Lázních, kde se obrna jako první v Evropě začala léčit. Nebýt polio viru, dost pravděpodobně se neseznámí a nežila bych ani já. Ani jednoho jsem nikdy neslyšela nějak ublíženecky bědovat nad ranou osudu. Oba prožili (a prožívají) úžasný naplňující život a jsou to velmi inspirující osobnosti, kterých si nesmírně vážím a miluju je.

Právě proto, že jsem dcerou svých rodičů, jsem prognózy brala s klidem a výzvu jsem viděla v tom, že by Luchi mohl být také inspirací, silnou osobností, která třeba trošku změní svět a pomůže svým příkladem jiným lidem s nějakou formou postižení.

Takových inspirujících osobností jsou mraky. Bethany Hamilton je profesionální surfařkou na velmi vysoké úrovni i přesto, že jí žralok ukousl celou ruku. Og de Souza, od malička po obrně, používal svůj skate místo kolečkového křesla a dnes na něm umí takové triky, že strčí do kapsy „prachobyčejné“ skejťáky s plně funkčníma nohama… Luchi mohl být jedním z těchto lidí, ale také klidně mohl hrát šachy, malovat, hrát na hudební nástroj.. zkrátka dělat naprosto cokoli, co by ho bavilo a mít radost ze života, milující rodinu a přátele.

Nebyl by sice úplně „normální“ chlapeček, ale co je to „normální“ ? Je to jenom irelevantní kulturní konstrukt.Každý člověk je unikátní a dokonalý přesně takový, jaký je. Může žít v rámci spektra svých schopností skvělý život. Naše společnost je ale posedlá dokonalostí a (pseudo)normálností, lidé mají tendenci posmívat se nebo mít strach z jakékoli jinakosti. Přijde mi to úplně patologické.

Byla jsem proto pevně rozhodnutá Luchimu šanci dát a bojovat za něj. Nikdy bych si neodpustila, že mohl žít šťastný život (navíc třeba jen s brýlemi) a já mu tu šanci nedala.

Vyplnila a podepsala jsem miliardu papírů, ani nevím, co tam stálo. Odvezli mě na předporodní sál, kde probíhala paradoxní situace – dvě ženy přenášely a snažili se jim porod vyvolat a dvěma se ho snažili zarazit. Byla jsem to samozřejmě já a jakási Káča, která byla plus minus ve stejném týdnu. Do Motola ji přijali o 14 dní dříve se stejnou prognózou. V té době jsme ani jedna netušily, jak moc nás osud spojí.

9 dní s Luchim
aneb život je ohromný dar, bez ohledu na to, jak dlouho trvá

Porod se mě i Káče nezastavitelně rozběhl. Než jsem šla na sál, jen jsem rychle stačila vychrlit do telefonu na přítele, že Luchi už chce ven. Obě jsme porodily ve stejný den 4.4.2018, skoro na minutu ve stejnou hodinu, něco po šesté ráno a miminka se skoro stejnou váhou kolem 630 gramů. Já Luchiho a ona holčičku Amálku. Shodou synchronicity (protože jinak to není možné) jsme se ocitly dokonce na stejném pokoji, protože JIP byla přeplněná. Jediný rozdíl byl v tom, že Káča rodila přirozeně a já tím predikovaným císařem, který mi navíc udělali ve vetším rozsahu do „T“, ale věřím, že pan porodník věděl co a proč dělá a že to bylo nutné.

Nespala jsem asi 48 hodin a byla jsem úplně mimo.Doktor mi přišel říct, že je na tom Luchi dobře. Vykazoval prý až PODEZŘELE dobré známky a opakovali mu různé testy, zda se nejedná o omyl.

„Tenhle peruánsko-českej bojovník má mega geny, ještě vám všem ukáže a rozhodí vám všechny ty vaše tabulky!“ pomyslela jsem si.

Dokonce mi začala i laktace, dle sestřiček to byl takhle brzy naprostý unikát. Měla jsem hrozné bolesti břicha a skoro jsem nemohla chodit, bradavky odřené z odstříkávačky, ale byla jsem plná optimismu – každé 3 hodiny jsem se plahočila přes půlku budovy odstříkávat mlezivo, první mléko, které je plné vitamínů a protilátek a je to pro novorozeně, zvlášť takhle předčasně narozené, to nejlepší co může být. Pokud matce odstříkávání nejde, dávají miminku umělou výživu nebo mléko jiné matky. O mlezivo se však jen tak někdo nepodělí, protože je to velká vzácnost.

Byla jsem úplně na vrcholu blaha a věřila, že moje mlezivo Luchiho ze všeho dostane. Měla jsem hlavně pocit, že pro něj něco aktivně dělám. Amálka taky statečně bojovala a už jsme se s Káčou těšily na to, až se s Luchim jednou seznámí a budou spolu 4.4.2019 slavit první narozeniny.

Chodila jsem (nebo spíš plazila jsem se) za Luchim na jipku co to šlo, naplňovalo mě to. Nikdy jsem nepocítila tak čirou a silnou lásku. Bylo to něco naprosto nepopsatelného. Ani na minutu jsem mu nepřestala věřit, byla jsem plná lásky a euforie.

Empatie nad zlato

Zlom nastal v sobotu 7.dubna. Přišli za mnou na návštěvu kamarádi Fido s Madlou, hrozně jsme se nasmáli a úžasně mě naladili. Šla jsem za Luchim na novorozeneckou jip  úplně vysmátá a dostala jsem tam totální šok.Doktor mi stručně sdělil, že je péče o Luchiho (doslova) marná, protože má krvácení do mozku. „Dělám to třicet let, přežije to leda že by se stal zázrak.“Taky mě šokoval tím, že se Luchi prý skoro vůbec nenapil mého mleziva, protože má špatný žaludek a dávají mu žilou umělou výživu.

Daný doktor určitě nebyl zlý člověk a jeho zájmem určitě nebylo úplně mě psychicky zničit, byl prostě jen posel špatných zpráv, které podle mého názoru jen neuměl šetrně sdělit. Empatie je velmi vzácná vlastnost, proto nemám za zlé nikomu, že ji nemá. Sdělit šetrně matce, že jí zemře dítě, umí jen opravdový mistr. Je navíc zcela nemožné, aby si doktoři vybudovávali osobní vztah ke každému miminku, musí být tak trochu citově oploštělí.

Všechno se mi zhroutilo, doktora jsem zarazila, že nechci nic víc slyšet, že na to prostě nemám sílu. Odvětil mi, že je to ale jeho povinnost a pokračoval ve své prognóze o „marnosti“ a „nevyhnutelnosti“. Měla jsem chuť zacpat si uši nebo prostě odejít. To, že budu vědět, co se (asi nevyhnutelně) stane mě stejně na ten konec nepřipraví o nic lépe, jen se budu déle trápit. Chtěla jsem si dál jet na obláčku blažené nevědomosti, dávat Luchimu svou pozitivní energii v mléce i v dotycích a upřímně věřit v zázrak. Věřila jsem v něj, ale najednou jsem neměla vůbec žádnou sílu. Manický optimismus mě  přešel, úplně jsem se po tom všem sesypala.

Přítele jsem původně nechtěla vůbec zatěžovat tím, co se tady děje.V Limě byl jakýsi legendární Jake Phelps, který měl zrovna v ten den v přítelově baru večírek, byla to velká událost, na kterou se měsíce těšil a připravoval. Letenku měl na 17.dubna a já celou dobu věřila tomu, že vše do té doby v pohodě zvládnu sama. Je ale chyba snažit se hlavně nebýt ufňukaná a se vším se poprat sama, protože jsou věci, které člověk sám prostě nezvládne a říct si o pomoc není projev slabosti, je to jen projev lidství.

V momentě, kdy jsem slyšela onu prognózu, věděla jsem, že už to sama nezvládnu, že tady přítele potřebuji a že by měl přiletět co nejdřív, protože jinak svého chlapečka možná ani nepozná. Řekla jsem mu co se děje, on se vykašlal na celého Phelpse a ještě ten den odletěl.

Zpětně jsem tedy za toho doktora ráda, kdyby byl šetrnější, možná se nesesypu a přítel by nepřiletěl.

Měla jsem panický strach, že Luchi může zemřít každou minutou a že u toho nebudu, chtěla jsem s ním sdílet veškeré možné okamžiky. Nejraději bych i spala v místnosti s inkubátory. Úžasné sestřičky mi neskutečně vyšly vstříc a nechaly mě tam i po konci návštěvních hodin až do tří  ráno. Seděla jsem u Luchiho, měla na něm skrz otvor v inkubátoru položenou ruku a modlila se, aby se stal zázrak a přestalo mu krvácení v mozku. Zároveň jsem mu děkovala za všechno, co mi za těch pár dní ukázal a co mě naučil. Jak obrovskou lásku mi dal pocítit. Lekci pokory a úcty k životu. Také jsem ho uklidňovala, že jeho tatínek už je na cestě a brzy ho pozná.

Druhý den ráno jsem hned zase šla na novorozeneckou jip a dodnes vzpomínám na rozhovor, který se mnou vedl doktor Tkaczyk. Vrcholně milý a empatický člověk, který si mě vzal stranou do své kanceláře, aby mi neříkal katastrofické scénáře na chodbě mezi ostatními rodiči a personálem. Strávil se mnou asi hodinu, přestože mají na jipce mraky práce. Vysvětlil mi, že pokud se krvácení nezastaví, je na řadě velké dilema – operovat hlavičku a trubičkou krev odsávat, ale tímto zásahem riskovat poškození mozku, nebo neoperovat, ale zase riskovat, že mozek poškodí krvácení. Řekl mi také, že při poškození mozku by se stal s největší pravděpodobností oním hluchoslepým kvadruplegikem s dýchacím přístrojem a s minimální mozkovou činností. Byly to hrozné zprávy, ale ta forma, jak se mnou mluvil a veškerý čas, který mi věnoval, mě dojaly natolik, že jsem ho na závěr našeho rozhovoru objala a řekla mu, že je  úžasná osobnost, která v sobě spojuje onu vzácnou empatii s profesionalitou.

Lucho přiletěl ten samý den asi v jedenáct večer, přivezla ho za mnou do Motola kamarádka Terezka s přítelem (mimochodem další z mých blízkých těhotných kamarádek). Šli jsme se hned podívat na Luchiho.  Pro mě byla každá návštěva miminka radost a užívala jsem si to, pro Lucha to ale bylo naprosté trauma vidět jeho miniaturní tělíčko s hadičkami na přístrojích. Jsem tedy moc vděčná, že nám umožnili vidět ho poprvé jen ve dvou a ne v návalu návštěvních hodin.

Byl to neuvěřitelně emotivní moment. Přítel se na miminko vždycky neskutečně těšil a někdy tu radost prožíval dokonce víc než já. O to bylo takové setkání pro něj silnější a rozbrečelo ho, přestože je  to chlap jako hora (nebo lépe řečeno jako medvěd). Chtěl nám oběma být na blízku a přestože mohl odjet ke mě domů a pořádně se po 24 hodinách vyspat, rozhodl se přenocovat v Motole na chodbě. Neumí česky a tak jsem mu napsala na papírek vzkaz, který by mohl ukázat noční ostraze nemocnice. Stálo na něm něco na způsob:

Lehl si s papírkem v kapse na lavici, pod hlavu batoh, přikryl se bundou a s úsměvem prohlásil „Perfektní! Dobrou noc.“ V ten moment jsem pocítila, jak moc ho miluju a jak moc je mi oporou.

Dramatický papírek na nočního hlídače nezabral a lidskost v něm neprobudil, Lucha spát nenechal ani minutu. Bloumal tedy po chodbách do té doby, než jsem se probudila, sedla si k němu na lavici a společně jsme tam upadli do polospánku, než bude otevřená jipka my půjdeme znovu za Luchim. Domluvili jsme se, že pokud se nás zeptají na operaci mozku, budeme pro. Šance, že by se krvácení samo zastavilo byla mizivá. Před takové rozhodnutí jsme ale nebyli postaveni, pondělní rentgen ukázal, že krvácení pokračovalo a fatálně narušilo mozkovou tkáň.

Nyní již bylo jasné, že Luchi dobojoval, ačkoli se držel strašně statečně, předčil všechny prognózy a dočkal se i setkání s tatínkem. Už mu nebylo pomoci, moje mentální zdraví ale ještě (aspoň trochu) zachránit šlo a tak mi umožnili mít ho v náručí mimo inkubátor (samozřejmě i se všemi hadičkami).  Celou dobu mě trápilo, že ho nemůžu obejmout, přitisknout ho k sobě, dát mu pusu. Že se ho smím jen opatrně dotknout skrze díru v inkubátoru.

Mít Luchiho v náručí byl pro mě zatím nejsilnější životní moment. Žasla jsem nad zázrakem života, nad tím, že z lásky dvou lidí vznikne bytost, kterou právě držím. Na jeho hlavičku kapaly moje slzy radosti a dojetí. Výjimečně mohli jipku navštívit i moji rodiče, kteří tam jinak nesmějí, protože bylo jasné, že miminko uvidí naposledy.

Vydržela jsem s Luchim v náručí několik hodin až do večera, byl to nepopsatelný a můj nejkrásnější životní zážitek.

Rozloučení

Další dny se Luchiho stav začal dramaticky zhoršovat. Vypadal už úplně jinak, tokem krve se mu totálně zvětšila a zdeformovala hlavička,i mě už dělalo problém, vidět jeho tělíčko v takovém stavu. Chodili jsme do Motola s Luchem každý den a čekala jsem na to, kdy mi z jipky zavolají, abychom se přijeli rozloučit. Byla sem v neustálém napětí. Bytostně jsem se bála toho, že s ním v ten moment nebudu.

Telefonát přišel v pátek 13. dubna brzy ráno. Rozjeli jsme se na naši poslední cestu do Motola. Luchiho nám zabalili do mé deky, ve které Peruánky nosí miminka a já v ní Luchiho také chtěla nosit. Dali jsme mu do ní sošku z Nascy, kterou měl celou dobu v inkubátoru a díky které možná mezi nás vůbec přišel a háčkovanou chobotničku, které dávají všem miminkům.

Jak píší na stránkách spolku nedoklubko:

Podle výzkumu, který proběhl v Dánsku, bylo zjištěno, že předčasně narozená miminka objímající chobotničky v inkubátoru mají  pravidelný srdeční tep, lépe dýchají a jsou klidnější. Chapadélka chobotniček připomínají nedonošeňátkům pupeční šňůru jejich maminky. Miminka mají tendenci k úchopu a tím, že mají chapadélka při ruce, netahají si za zavedenou sondu či jiné hadičky. Cítí se bezpečněji, jsou klidnější a tím pádem jsou také stabilnější a lépe prospívají.

Ať je to pravda nebo ne, je to milé a Luchi si svou chobotničku taky rád objímal. Je to dnes jediná „hmatatelná“ vzpomínka, kterou na něj mám.

Sedli jsme si do separátní místnosti, kde jsem Luchiho držela v náručí a doktor pravidelně přicházel, aby si poslechl jeho tep. Přítel měl nejdříve obavy, že pro něj bude příliš těžké, být se mnou v tento moment. Nakonec se al překonal a zpětně je za to rád. Věřím, že i Luchi.

V jeden moment na mě přišel šílený nával horka a poprosila jsem přítele, aby otevřel okno. Jsem přesvědčená, že v ten moment Luchiho dušička odlétla dohlížet na nás ze shora. Za pár minut přišel doktor a po zkontrolování tepu konstatoval: „Zemřel.“

Následovala povinná byrokracie zařizování pohřbu. Bylo nutné zařídit a zaplatit ho ještě ten samý den. Šla jsem tedy do motolského pohřebního ústavu řešit kremaci, vyplňovat dotazník na téma zda chci aby měl Luchi při zpopelňování rubášek takový nebo makový…. Jakkoli byly úřednice z pohřebního ústavu milé, bylo to úmorné, ale odbyla jsem si to a jela s přítelem domů. Cítila jsem zvláštní prázdnotu a zároveň klid po devíti dnech totálního vypětí.

Můj drahý přítel Esteban, který mi v těžkých chvílích naprosto neuvěřitelně pomohl, vyslovil všeříkající větu: Život je ohromný zázrak a dar bez ohledu na to, jak dlouho trvá.

Janity rozhodnutí odvézt mě do Motola zachránilo našemu Luchimu život a vždycky jí za to budu moc vděčná. Nedovedu si představit, že by se mi porod rozjel doma nebo nedej bože v Peru. Lidé mi říkali: „Ach jaká hrůza. Lepší potrat, to miminko vůbec nepoznat a nevytvořit si k němu citové pouto.“ Ale já s tím nesouhlasím. Ztráta je to samozřejmě o to těžší a bolestnější, mých devět dní s Luchim ale bylo to nejkrásnější, co jsem kdy v životě zažila. Je to jako kdybych měla zavřené srdce a nikdy v životě nepoznala lásku. Sice bych neriskovala, že mi někdo jednou to srdce zlomí, ochudila bych se ale o ten nejnádhernější cit. 

Nový život

Po setkání s Luchim se mi kompletně změnil život. Jako kdyby se nyní dal rozdělit na etapu před a po. Měla jsem pocit, že jsem po tomto zážitku kompletně jiný a nový člověk. Myslela jsem na spoustu pozitivních aspektů, které mi celá tato zkušenost dala. Nejsilnější pro mě byla nalezení opory v mé rodině a nejbližších, které opravdu poznáš jen v krizi.

Mnoho lidí mě dojalo a překvapilo, jak byli schopni úžasně reagovat na tak těžké téma a jak moc mi byli oporou. Těm, kteří to neuměli, nemám nic za zlé. Lidé jednoduše neví, jak se zachovat. Nemají zkušenosti nebo onu vzácnou empatii.

Ačkoli je to velmi individuální a každému může vyhovovat něco jiného, podělila  bych se o několik osobních rad pro ty, kteří mají své blízké v nějaké těžké životní situaci a neví, jak s nimi komunikovat:

1. Nebýt tragický.
   Tohle se mi dělo asi nejvíc a bylo to nejúmornější. Člověk si je moc dobře vědom, že ta situace je těžká. Je tedy naprosto kontraproduktivní, když vás někdo v tragičnosti ještě utvrzuje a opakuje vám to ve spontánní reakci typu: „Ježiši no to je ale tragédie! To je hrůza! Proč zrovna Ty. Nemohu tomu uvěřit! To je ale nespravedlivej zkurvenej svět.“ atd. Těmto lidem jsem musela takové výkřiky únavně vyvracet:
   „Je to těžká životní zkouška, ale ne mega tragédie. Na otázku proč zrovna já samozřejmě neznám odpověď a je úplně zbytečná. Svět nepovažuji za zkurvenej a nespravedlivej. Zemřelo mi sice dítě, ale mám  skvělé rodiče. Někdo má pět zdravých dětí, ale je sirotek. Někdo nemůže mít děti vůbec. Co je tady potom nespravedlnost?“ Jsou to nesmyslné únavné hovory, které nikam nevedou.
2. Nebagatelizovat situaci.
   Druhý extrémní protipól k tragičnosti. „To se děje všem, to je život. Buď v pohodě, zadaří se příště. Zvládli to jiní, taky to zvládneš.“ Jakkoli je pravda, že se takové věci dějí dnes a denně, nijak to v daný moment nepomáhá. Člověk si pak připadá skoro nepřístojně, že by se třeba mohl trápit, vždyť je to vlastně ok. Každodenní věc.
3. Nevyptávat se.Netlačit.
   Potlačit zvědavost v touze zjistit „Co se stalo? Jak? Proč? Nereaguješ, tuším špatné zprávy, co se děje? Jak se máš? Co Luchi? Vypovídej se, uleví se Ti.“  Vím, že jsou to dobře míněná slova, která dávají najevo zájem, je ale ohromně vyčerpávající odpovídat a opakovat danou situaci všem dokola, když prožíváte nejtěžší životní okamžiky. (A čelit pak třeba ještě oněm reakcím tragičnosti nebo bagatelizování).
4. Zkrátka nechat člověka v klidu.

Jedny z nejkrásnějších reakcí byly od přátel, se kterými jsem v kontaktu velmi málo, ale o to víc mě vždy (mile) překvapí. Kamarádka Ráďa mi napsala:
Přeju, ať intenzita tohoto prožitku prohloubí Tvou vnitřní sílu a krásu a navždy tak zůstane Tvoji součástí.  Jsem tu pro Tebe! ♡

 Přátelé Lukáš s Péťou mi poslali domů krásnou kytici tulipánů s papírovým srdcem, na kterém stálo:
Milujeme Tě, drž se! 

Tohle pomáhá nejvíc. Napsat slova podpory typu:
„Myslím na Tebe a kdybys potřebovala, jsem tu.“
A nechat to být. Věřit, že se dotyčný sám ozve, až na to bude mít čas, sílu a rozpoložení. Není v tom vůbec nic osobního. Člověk zkrátka není ve společenském módu a chce být v takovém stavu opravdu jen s malinkou hrstkou těch úplně nejbližších.

Tyto mé nejbližší jsem požádala o velmi nelehký úkol, aby dali vědět dál, co se stalo. Moc si toho vážím a z celého srdce jim za to děkuji! ♡ Neměla jsem absolutně kapacitu ani sílu a energii všem to vypisovat a řešit reakce. Brát telefony a mluvit o tom, odepisovat, vysvětlovat, že chci prostě jen v klidu strávit poslední dny s miminkem (a poté s přítelem).Nechtěla jsem ani psát nějaký status na facebook nebo tak něco. Raději jsem si ho zrušila, abych měla klid.

S přítelem jsme prožili poklidný měsíc. Po císaři v šestinedělí jsem beztak nemohla moc chodit a fyzicky se namáhat. Bylo nám oběma překvapivě psychicky dobře. Brali jsme to vyrovnaně a s pokorou. Nepřicházela žádná hysterie ani deprese. Doznívala ve mě ta láska, kterou mě Luchi za těch devět dní naplnil. Žila jsem v tom, že je tady stále s námi jako strážný andílek. Lidé kolem mě byli úplně v šoku. Psali mi opěvné zprávy, jak jsem silná, jak to neskutečně pozitivně zvládám, jak o tom s klidem a vyrovnaností umím mluvit. Janitka mi nabídla, zda bych nechtěla udělat nějaký rituál, přišlo mi to úplně zbytečné. Bylo mi opravdu dobře a sama jsem se tomu divila.

Upřímně jsem věřila, že Luchi ze shora všechno řídí. Přesvědčilo mě o tom následující: s Luchem jsme plánovali udělat v Rock Café výstavu, věnovanou jeho skate-punk baru jménem Hensley. Původně jsme ji chtěli přesunout na rok 2019. Měla bych v den vernisáže před porodem, chtěla jsem být v klidu a ne zařizovat spoustu věcí. Změnila se ale situace a tak jsme výstavu nepřesunuli.

Lucho se rozhodl vzít do Prahy (jen tak pro zajímavost) skejty, které před časem nechal vyrobit v kooperaci s jeho přáteli, punkovou skupinou Subhumans. Chvíli poté, co mi tento nápad sdělil, jsem si telefonovala s manažerem Rock Café, který mi oznámil: „V den vaší vernisáže tady budou hrát takový pankáči, kapela Subhumans.“ Vrcholná synchronicita. Šance tohle naplánovat skoro nulová. Aby kapela měla na turné zrovna tento den v Praze a ještě hrála zrovna v tom stejném klubu.

Luchiho šéfování ze shora se mi potvrdilo. S jeho pomocí se mi také podařilo propojit výstavu se závody Mystic Skate Cup, které probíhaly den po vernisáži a kde nám umožnili udělat paralelní výstavu fotek. S přítelem jsme byli totálně nadšení.

Realita mimo bublinu

Vše se zdálo být báječné do momentu, kdy přítel 3.května odletěl. Byli jsme spolu v jakési bublině a vzájemně jsme si byli oporou. Najednou byl přítel na druhém konci planety, já sama jen se svými myšlenkami  a všechno mi začalo docházet. Měla jsem naprosto neuvěřitelné deprese. Byl to přesný protipól euforie a čiré lásky, kterou jsem předtím pociťovala. Nebyla jsem schopná ničeho. Komunikovat, mluvit, vylézt z domu. Jen jsem bez přestání brečela takovým způsobem, že mě z toho bolela hlava a celé tělo.

Nechtěla jsem brát žádná antidepresiva, ani se opíjet. Chtěla jsem se s tím nějak vyrovnat přirozenou cestou.

Těsně po propuštění z nemocnice se mi ozvala paní Veličková z tzv. dětského paliativního týmu, který pomáhá rodičům po ztrátě dítěte. Nejdřív mi schůzka s ní přišla úplně zbytečná, ale v této krizi jsem se jí odhodlala napsat a musím říct, že mi komunikace s ní moc pomohla. Je to neuvěřitelně empatická a milá paní na svém místě, která sama přišla o syna.

Hodně mi také pomáhalo a pomáhá být v kontaktu s Káčou, která jako jedna z mála může plně pochopit, jak se cítím a co jsem prožila. Její Amálka dodnes statečně bojuje a obě jsme přesvědčené o tom, že Luchi na ni dohlíží a jako strážný andílek ze shora šéfuje, aby vše překonala. Je to navíc její „bráška po mléce“, protože jsem si vynutila, aby sestřičky daly moje mlezivo VÝHRADNĚ Amálce. Dostávala ho dva týdny. Měla jsem ho totiž spousty, ale k Luchimu se nakonec dostal jen zlomeček a Káče odstříkávání nešlo. Věnovala jsem Amálce taky sošku malého andělíčka z Peru, aby na ní symbolicky dohlížel i v samotném inkubátoru. Nehne se od ní a já s dojetím a se slzami v očích čtu každé zprávy o tom, jak se lepší.

Poprvé jsem ji naživo viděla 12.8., byl to krásný a dojemný zážitek.♡ Je naprosto dokonalá a má se čile k světu.Nyní je už doma, má skoro 5 kilo a možná nebude mít ani ty brejličky. Totální zázrak.

Neskutečně mi pomohla také přítelova švagrová Michelle, které zemřely dvě dcery, dvojčátka, několik hodin po porodu. Nyní má tříletého chlapečka, kterého porodila ve 45. letech. Napsala mi úžasná slova:

Prosím Tě hlavně neciť povinnost předstírat, že jsi v pohodě. Protože to není v pohodě, je to příšerná  bolest srdce. Roky jsem si myslela, že emocionálně nezvládnu znovu otěhotnět, ale všechno chce čas. Maxe jsem měla tři roky poté. Hlavně si pamatuj, že Luchi je s Tebou. Vždycky bude Tvůj syn. Uctívej ho. Nikdy nepředstírej, že jsi nebyla mámou, i když to bylo jen na krátkou dobu. On cítil Tvou lásku. Byla jsi jeho mámou a on to věděl.

Velmi silné a zlomové pro mě také bylo účastnit se s Janitou jejího ženského kruhu v Brně na letní slunovrat. Poprvé jsem tady mluvila o tom co se stalo před úplně cizími lidmi. Bylo to těžké, ale zároveň osvobozující.

Největším paradoxem bylo to, že moje okolí si myslelo, že jsem úplně  v pohodě, protože jsem se tak ze začátku projevovala. Já přitom prožívala – bez nadsázky – nejhorší období svého života.

Měla jsem také velké deprese ze vztahu na dálku. Celý život jsem byla spíš samorost, co si nepotrpěl na vážnou známost, milovala jsem svůj klid a svobodu a proto mi takový vztah vyhovoval. Po téhle zkušenosti mě to ale začalo deptat a přítele jsem potřebovala u sebe. Porodník mi navíc řekl, že bych měla vlivem císaře do „T“ počkat dva roky do dalšího otěhotnění, také mi predikoval, že prý budu mít odteď navždy rizikové těhotenství zakončené císařem. Byla jsem ze všeho na dně.

Už jsem nevěděla co se sebou, až jsem se rozhodla pro terapii tmou. Zní to jako nesmysl, být prostě týden zavřený ve tmě.  Několik mých přátel mi ale říkalo, že jim to změnilo život, že poznali sami sebe, že se jim tam otevřelo vyšší vědomí. Že se po výlezu ze tmy jakoby znovuzrodili. Obě reference mých přátel směřovaly ke stejné osobě, ke Štěpánce, která tuto terapii provozuje u sebe doma v Lysicích. Rozhodla jsem se jít tam na 7 dní přes svoje 35. narozeniny 12.6.. Neměla jsem stejně chuť nic slavit, chtěla jsem být jen sama se sebou a něco si v sobě vyřešit. Přesně týden přede mnou tam byla ve stejné místnosti moje těhotná kamarádka Míša, o které ještě napíšu.

Byl to neskutečně těžký týden. Veškeré deprese a traumata se mi tam nakumulovaly v totálně koncentrované podobě bez možnosti myšlenkám utéct a jakkoli se z nich rozptýlit. Byla jsem tam s nimi sama zavřená a říkala jsem si, že si to zkrátka musím odžít.  Krásný a terapeutický byl ale výlez ven, byla jsem jako u vytržení. Šla jsem se projít lesem k místní studánce a málem jsem se dojetím rozplynula z toho, jak je ta příroda nádherná.

Dojímala mě krása květin, hmyzu, motýlů. Seděla jsem na vyhlídce nad Lysicemi, rozprostřela jsem si na louku vedle sebe různé talismany, co jsem měla ve tmě; sošku, chobotničku a také malou plechovou krabičku s Luchiho popelem, na které je nakreslené malé dítko s motýlími křídly. V jeden moment si na ni sedl motýl a kolem dokola po ní cupital. Několikrát odletěl a znovu se vrátil. Naprosto mě fascinoval. Jak mi maminka zpětně vygooglila, byl to perleťovec dvanáctitečný. Fotila jsem si ho a byla jím úplně uchvácená.

V daný moment mi to nedošlo, ale dneska už vím, že to byl Luchi. Paní Veličková mi řekla, že  v mnoha mytologiích napříč kulturami je motýl poslem duše z druhého břehu, který přichází pozůstalým říct, že je v pořádku.♡

Dlouho jsem si přála, udělat si nějaké tetování jako vzpomínku na Luchiho, ale nenapadal mě ten správný motiv. Nyní jsem měla jasno, bude to motýlek. Tetování jsem si nechala udělat symbolicky od Peruánce, kamaráda Erita a to v den, kdy se měl Luchi narodit – 27.7.2018. Nakreslila jsem na něj také  4 x zatočené 4 hady, na vzpomínku Luchiho narození 4.4. a také jako symboly smrti, reinkarnace, znovuzrození a liány ayahuascy, bez které by tady Luchi pravděpodobně nikdy nebyl. To by ale bylo na dlouhý separátní příběh, stejně jako další skryté významy v obrázku tetování…

Ten den bylo také mega zatmění krvavého měsíce, které z astronomického hlediska značí nový začátek. Dala jsem si rituál s půstem a myslela na Luchiho. Druhý den jsem si také přečetla článek Janitky a začala psát tento.

Na narozeniny Amálky a Luchiho 5 měsíců, 4.9., v Praze vystupovala kapela Flogging Molly, ve které hraje na harmoniku Matt Hensley, po kterém Lucho bar pojmenoval a který je jeho největší idol. Napsala jsem mu, sešel se se mnou před jejich koncertem a byl z výstavy úplně dojatý.Pravděpodobnost, že bude v Praze hrát zrovna v době, kdy zde probíhá výstava věnovaná baru, který je po něm pojmenovaný, je dost mizivá. Další krásná synchronicita, kterou mi Luchi ošéfoval.

Ten samý den jsem byla navštívit i Amálku, kterou zrovna pustili domů po pěti měsících pobytu v nemocnici. K narozeninám jsem jí nakreslila obrázek „Zrzavé Víly Amálky s motýlkem Luchim“, který jsem jí ten den i věnovala.

Přej a bude Ti přáno

Tady (prozatím) končí můj a Luchiho příběh. Vážím si všech, kteří ho dočetli až sem. ♡

Dlouho jsem neměla na takovéhle sepsání sílu ani dostatečný mentální klid. Stále trpělivě čekám, až nastane onen „odstup“, ve kterém pochopím a možná snad i docením, co se za poslední měsíce stalo.Do té doby budu dělat vše, co je v mých silách, abych žila podle zásad, ke kterým jsem po tom všem dospěla:

• Nezahořknout, neutápět se v roli oběti a v ublíženosti.
  Ubližujeme tím především sami sobě. Jsou lidé, kteří nejsou schopni radovat se z cizího štěstí, pokud se jim samotným nedaří. Například otěhotnět. Vzbuzují v ostatních pocit viny za štěstí a neuvědomují si, že nepřejícností sobě absolutně nijak nepomáhají, jen se zanáší a blokují. Platí tady, stejně jako ve všem, přej a bude Ti přáno.
• Aktivně se nesnažit o pochopení, proč se to stalo.
  Vše se děje z nějakého důvodu, ale racionální snahou ho nikdy nevymyslíme. Jen se zacyklíme v myšlenkách a budeme se víc trápit. Variant je doslova nekonečno a není možné tu konkrétní domyslet. Důvod jednoho dne pochopíme, ale bude to v pravý čas, nejde to uspěchat.
• Nespekulovat cobykdyby.
  Každá náročná situace nám život nenávratně změní, je důležité tuto změnu plně přijmout jako fakt a jít dál. Zpětně beztak nemůžeme nic změnit, vše se stalo přesně tak, jak se to stalo a mělo nás to něco naučit. My se díky takové životní lekci můžeme stát lepším člověkem. Moudřejším, silnějším, pokornějším. Obohaceným. S nesmírným vděkem za zázrak života a za všechno, co máme.
• Sama pro sebe jsem jsi zvolila jako ten nejdůležitější závěr PEČOVAT O SEBE. Měl by to být základ každého spokojeného života, ale bohužel někdy si člověk musí sáhnout na dno, aby k tomu dospěl. Já jsem něco takového léta zanedbávala a myslela hlavně na druhé. Obětavost je krásná vlastnost, stává se však škodlivou, pokud člověk obětuje sám sebe za hranici vlastní harmonie a komfortu. Teď jsem začala poprvé opravdu myslet na sebe; nesnažím se přetrhnout a vyhovět všem na úkor vlastního klidu; snažím se scházet jen s takovými lidmi, kteří mě obohacují a nedělám si násilí. Zajímám se ještě víc o zdravé jídlo, bylinky, věnuji se svému výtvarnému umění, začala jsem cvičit hormonální jógu…

Dnes, 4.10. kdy článek vychází je speciální den. Luchi s Amálkou mají narozeniny 6. měsíců a my tento článek zveřejňujeme u Janitky doma poté, co jsem jí nafotila na můj nový výtvarný koncept „Mateřství“.  Původně jsem chtěla v těhotenství fotit a malovat sebe sama, vše však dopadlo úplně jinak a já se rozhodla přetransformovat toto trauma v nový koncept; mé tři blízké těhotné kamarádky – Míšu, Janitku a Terezku – fotím ve stejný den, v týdnu 36+0(což má Janitka právě dnes) a následně je maluji. Další 3 kamarádky, se kterými jsem byla těhotná ve stejném období, zobrazuji s miminky a do celého konceptu zakomponuji ještě další dvě významné ženy, které jsem díky mé zkušenosti poznala. Vernisáž plánuji symbolicky na sobotu 13.dubna 2019 a celou výstavu samozřejmě věnuji Luchimu.

K celému konceptu mě inspirovala Míša, kterou jsem fotila a  malovala před dvěma lety poté, co ukončila pobyt ve tmě (právě u Štěpánky), což byl pro ni velmi silný zážitek. Pózovala mi nyní ve stejné poloze, ale místo měsíce si držela bříško s malým Jónem, který se narodil dva týdny poté.

V rámci péče o sebe se zítra také vydám na Janitky kurz Mé tělo můj poklad. Tělo se údajně dostává zpátky do předchozího stavu půl roku po porodu. Pro mě je to půlrok právě dnes a těším se, že tímto víkendem vše hezky uzavřu.

Dodnes mě přepadnou slabé chvilky, ale krůček po krůčku nacházím v životě zase radost. A hlavně vím, že mám nahoře báječného andílka s motýlími křídly, který na mě dohlíží. Kdykoli se mi nějak zadaří, vzpomenu si na něj a v duchu mu poděkuji. ♥

Lusi

–

13.4.2019 přesně rok a 9 dní po porodu jsem napsala pokračování tohoto článku, protože se v Luchiho příběhu událo několik neskutečných zvratů, však s krásným šťastným koncem. ♥