Přej a bude Ti přáno

4.4.2019 to bylo přesně 6 měsíců, co jsem pro Janitku napsala článek s názvem Život je ohromný zázrak a dar bez ohlednu na to, jak dlouho trvá.

Je to článek o mém chlapečkovi jménem Luchi, který se právě 4.4.2018 narodil a po 9ti dnech se 13.4.2018 odebral šéfovat mi to ze shora.

Než budete pokračovat ve čtení, asi by bylo dobré si ho přečíst a lépe tak chápat celý kontext, protože na první článek v mnoha pasážích odkazuji a tento je vlastně pouhým pokračováním. Původně jsem nepočítala s tím, že nějaké pokračování vytvořím. V Luchiho příběhu však nastalo tolik zásadních zvratů, že by nebyl úplný, pokud bych se o ně nepodělila. Jeho vyústění může být pro všechny motivací a inspirací nepřestat nikdy a za žádných okolností, věřit – v lásku a sami v sebe.

Říjen ve znamení smysluplnosti

Kamarádka Léňa, která žije na Fuerteventuře, mě 1.10. spontánně pozvala na úžasný koncert Xaviera Rudda.

Koncert mě krásně naladil, jakoby ve mně zapálil nový plamínek radosti ze života. Za poslechu hudby tohohle surfujícího hipíka mi došlo, jak moc mi chybí oceán. Byla jsem vždycky vášnivý cestovatel a podnikala jsem několik surftripů ročně, ale rok 2018 byl prvním za posledních 10 let, kdy jsem se na surf nepostavila ani jednou, hrozně mi to chybělo. Léňa mě totálně nadchla myšlenkou, abych za ní na Kanáry přiletěla. Vzbudila ve mně hluboké vnitřní nutkání, cítila jsem, že tam prostě MUSÍM! Tato intuice se později ukázala jako zlomová a naprosto klíčová!

Několik dní po koncertě a po zveřejnění prvního článku 4.10. 2018 jsem odjela na Janitky víkendový kurz Mé tělo můj poklad. Chtěla jsem se tam nějak psychicky srovnat, opečovat a symbolicky uzavřít poporodních 6 měsíců. Bylo to úžasné a naplňující, jak jsem popsala v referenci. Uvědomila jsem si tam, jak moc jsem se zanedbávala a jak je péče o sebe důležitá a léčivá.

ženy na kurzu „Mé tělo můj poklad“

Cestou z kurzu jsme se daly do řeči na téma rituál zavinování. Je to starý slovanský rituál, který se však provádí v nejrůznějších podobách napříč kulturami. Cítila jsem že něco takového potřebuji a že tím krásně završím pocit z víkendového kurzu. Janitka mi řekla, ať si s cenou rituálu (4800,- Kč) nedělám starost, že to s Janou, která je dělá, nějak domluví. Co se událo mi vyrazilo dech a bylo jedním z nejdojemnějších dnů mého života! Janitka dala dohromady skupinu 15ti mých přátel, kteří se mi na rituál složili. V jeho předvečer mi donesla obří kytici rudých růží a přáníčko, kde byly od všech vzkazy. Cítila jsem nesmírné dojetí a vděčnost, jak je ohromný dar, mít tak božské přátele, které OPRAVDU poznáš jen v situacích, jako je tato. ♡

S dojetím si čtu přáníčko od mých úžasných přátel

Rituál naprosto předčil moje očekávání. Své dojmy jsem popsala v referenci na stránkách úžasné Jany.

Když ke mě 19.10. přišla, vyřídila mi pozdrav od ženy jménem Eva, kterou zavinovala několik dní přede mnou po ztrátě dcerky jménem Živa. Když jí řekla, že tento týden má ve znamení zavinování na toto téma a že jede za několik dní do Prahy zavinovat nějakou ženu po ztrátě chlapečka, Eva jí odpověděla „Není to náhodou Lusi?“ Pravděpodobnost, že to budu opravdu já, je mizivá, ale měla pravdu. Tato synchronicita mě fascinovala. Eva zrovna četla můj článek, který ji oslovil, po čase se mi sama ozvala, začaly jsme si dopisovat, spřátelily se a byly si vzájemnou oporou v těžkých chvílích.

V předvečer rituálu jsem se také po letech setkala s mou drahou kamarádkou z dětství Aničkou, která žije v Austrálii a po několika letech přiletěla do Prahy, aby byla u porodu své sestry Marušky. Má za sebou neuvěřitelně silný příběh, který mě hluboce ovlivnil.

Za poslední 2 roky se 5x neúspěšně snažila o umělé oplodnění (ivf), protože jí doktoři řekli, že je skoro neplodná a jinak, než tímto způsobem, se jí otěhotnět rozhodně nepodaří. Prošla si něčím příšerným. Každý pokus o umělé oplodnění provází operace, bolestivé hormonální injekce, které způsobují psychické deprese a každý neúspěšný pokus je pociťován jako potrat a selhání, které deprese jenom prohlubují. Aby toho nebylo málo, měla velkou krizi s manželem, který jí těžkou situaci moc neusnadňoval, až po 8mi letech požádala o rozvod. Zrušila i registraci v nemocnici na ivf a vnitřně se smířila s tím, že nějaké miminko třeba adoptuje.

Odrazila se ze dna, začala na sobě pracovat, cvičit jógu, meditovat, radovat se z maličkostí a věřit v lásku. A láska k ní přišla. Potkala naprosto úžasného muže jménem Jeremy. Nikdy v životě jsem ji neviděla tolik zářit jako když mi o něm vyprávěla, nemohla jsem se dočkat, až ho v listopadu poznám osobně.

Před lety jsem její mamince na zakázku nakreslila portrét jí a sestry Marušky, jak drží lípu, protože se obě narodily (každá v jiný rok) 28.9. na den svatého Václava a české státnosti. V den našeho říjnového setkání jsem jí věnovala originál obrazu, který ještě bude v jejím příběhu hrát roli. Bylo to krásné a obohacující setkání.

Anička s obrazem, na kterém je zobrazena se sestrou Maruškou

Dalším, pro mne významným, říjnovým dnem bylo 25.10., kdy se v kině Dlabačov konala vernisáž výstavy „Láskyplné vzpomínky“, kterou pořádali rodiče po ztrátě dítěte. Dala jsem se tam do řeči s grafičkou Lenkou Blažejovou, která právě připravovala projekt knihy „Mému miminku“ na startovači.

Titulní strana knihy „Mému Miminku“ a letáček k výstavě „Láskyplné vypomínky“

To, jak je takový „průvodce po ztrátě miminka“ důležitý počin, dokazuje fakt, že vybrala neskutečných 351% nad rámec cílové částky! Požádala mě, zda by v průvodci nemohla použít i mé citace z článku. Samozřejmě jsem s radostí souhlasila. Opětovně mě to utvrdilo v tom, že jeho sepsání a zveřejnění mělo smysl.

Kdybych zde popsala všechny události října minulého roku, byla by z toho kniha. Událo se neskutečné množství synchronicit a obohacujících setkání (vedle Jany, Evy, Lenky, Aničky a všech žen z víkendového kurzu..). Měla jsem pocit, že věci pomalu začínají nějakým způsobem dávat smysl. Říjen byl ve znamení smysluplnosti. Kamarádka Míša mi v těch dnech poslala tento obrázek a já jsem se dozvěděla, že říjen je „měsícem ztráty miminka“, což je všeříkající.

Letáček ke „vzpomínkovému měsíci říjnu“

Listopad ve znamení naděje

Nejsilnější zážitek měsíce listopadu pro mě bylo 13.11. setkání Aničkou a jejím Jeremym v den jeho 37. narozenin. Jeremyho nadchnul můj obraz Aničky se sestrou Maruškou, a tak se mu rozhodla připravit narozeninové překvapení; přišli spolu ke mě s tím, že jim udělám portrét, ze kterého vytvořím podobný obraz jako dar Jeremymu k narozeninám. Tohle setkání mě nabilo snad na měsíc dopředu. Můj byt málem explodoval pod návalem lásky a endorfinů, které z nich stříkaly na všechny strany! ♡

Listopad byl však „ve znamení naděje“ hlavně proto, že jsem shodou okolností natrefila na internetové stránky „Special Scars“.  Jakkoli to může znít absurdně, jsou věnovány ženám, které mají nějaké neběžné, „speciální“, jizvy na děloze. Bylo to pro mě jako zjevení z nebes! Na celém příběhu jsem nejhůř nesla císaře do „T“ a všechny katastrofické prognózy, které na mě vyskakovaly na internetu, pokud jsem si k tomuto tématu něco googlila. Najednou jsem si četla autentické příběhy desítek žen, které měly bezproblémový vaginální porod někdy i po třech císařích, z čehož byl jeden do T! Dostala jsem neskutečné množství energie a naděje v budoucnost. Zjistila jsem, že moje diagnóza není vůbec tak tragická, ba co víc! Že je dokonce možný vbassc (vaginal birth after special scar c-section = vaginální porod po císaři se „speciální jizvou“). O něčem takovém se mi ani nesnilo a nyní jsem viděla, že to JDE! Jakkoli mi doktoři tvrdili opak. Jen to není zadarmo a je potřeba tvrdě na sobě pracovat.

Prosinec ve znamení odpouštění

Vše vyvrcholilo v prosinci. Začala jsem se na téma vbassc a péče o dělohu vzdělávat, číst Michela Odenta a další knihy na toto téma, aplikovat cvičení, masáže, vizualizace, jíst kolagen, pít kontryhel a já nevím co ještě a cítila jsem najednou velkou vnitřní sílu a víru ve vlastní tělo. 5.12. jsem si napsala do deníku následující:

Jsem tak STRAŠNĚ NABITÁ vzděláváním se na téma vbassc. Miluju to! Totálně mě to naplňuje! Cítím po dlouhé době takovou sílu a radost!

Netušila jsem, že ten samý den klesnu z tohoto euforického obláčku na totální dno. Ten den jsme se totiž přes internet rozešli s Luchem, otcem malého Luchiho z Peru. Nebyla to rána z čistého nebe, celou dobu jsem věděla, že je naše situace bezvýchodná, jen jsem si to nechtěla připouštět. Po předchozí zkušenosti bylo pro mě nemyslitelné žít a být jednoho dne znovu těhotná v Peru. Lucho zase nemohl do Čech, bylo by nesmyslné zavřít jeho legendární a skvěle prosperující bar a přijít tak o všechno, co léta budoval.

Přestože jsme měli problémů za ta léta spousty, byl to jediný člověk na světě, který mě spojoval s Luchim a já si proto rozchod nedovedla představit, náš vztah na dálku jsem si neskutečně idealizovala a snažila se problémy přehlížet. Proto na mě jeho návrh „Co kdybychom byli přátelé?“ padl jako velká rána.

Jakkoli jsem v hloubi duše věděla, že to tak bude pro oba nejlepší, cítila jsem se totálně na dně a sama. Nedovedla jsem si představit, že po tom všem ještě někdy pocítím lásku, že se ještě někdy otevřu jinému člověku. Jakoby se mi srdce zavřelo, scvrklo do malé kuličky a zkamenělo. Probrečela jsem dny a noci v totálním zoufalství. Smiřovala jsem se v duchu s tím, že budu prostě sama.      Nechtěla jsem se zanášet nenávistí a záští a snažila jsem se Luchovi odpouštět. Vypsala jsem se ze všeho do několika dopisů, jehož obsah by bylo možné shrnout do věty:

Děkuji Ti za všechno dobré a odpouštím Ti všechno zlé.

Vnitřně mi to sepsání pomohlo.

V těchto dnech jsem si také vytáhla tři velmi příznačné tarotové karty:

  • Poustevníka, který je o tom být SÁM se sebou, aby člověk mohl zhodnotit stav věcí a tím pádem vnitřně vyrůst.
  • Hořící věž, která znázorňuje konec, zničení, destrukci a utrpení, které však může přinést porozumění a obnovu, pokud se z bolestně získané zkušenosti poučíme.
  • Hvězdu, která znázorňuje naději, že po těžkostech přichází obnova, nové a jasné obzory – ve směru, který je viditelný pouze se smířením po velmi těžkých časech.

Několik dní poté, se mi v souvislosti s touto kartou stala zajímavá zkušenost, o kterou jsem se podělina na svých stránkách.

Tarotová karta „Hvězda“

Napsala jsem si k této fotce popisek o synchronicitě;

Děje se všem, ale většina lidí ji označuje za „náhodu“. Jsem na ní až extrémně vnímavá a podle jejích principů jsem vytvořila téměř všechny obrazy a koncepty výstav. Je poselstvím z vesmíru, že věci fungují v nějakém řádu a ne „náhodou“.  Posledních 8 měsíců bylo nejtěžších v mém životě a mám pocit, že se to poslední dobou ještě zhoršuje. Nicméně nehodlám upadnout do role „sebelítostivé oběti“, protože vím, že v tomhle všem dění je vyšší smysl. Stačí být pozitivní a mít otevřené oči (a srdce!;)) ♡

Tento vyšší smysl se mi potvrdil obratem. Přemýšlela jsem nad významem této karty a v duchu jsem se modlila (k Luchimu, k vesmíru, Bohu… říkejme tomu jak chceme) a prosila jsem, aby mi přišlo nějaké znamení, že tohle zvládnu, že to všechno má smysl. V ten moment jsem si sedla do Café Jedna a začala hrát moje hymna „That’s Life“ od Franka Sinatry . Pouštím si jí vždycky, když je mi úplně nejhůř. Ten text je naprosto geniální:

„Each time I find myself, flat on my face, I kick my self up and get back in the race. That’s life!“

Cítila jsem, že se dokážu nakopnout, že se z toho dostanu. Byl to ale proces. Nejhorší ze všeho byly Vánoce. Před rokem jsem byla těhotná a plánovala si, jak je budu za rok slavit s Luchim. Zpětně na mě padlo, že tu není. Do toho se na mě hrnuly ze všech stran veselé vánoční fotky novorozeňat u stromečků. Prosinec jsem si prožila opravdu jako onen poustevník. Ve svém nitru. Neměla jsem sílu na to cokoli s někým řešit. Došlo mi spoustu věcí. Do deníku jsem si v té době napsala:

Rozhodně jsem NIKDY nebyla naladěná na partnera, který by mi byl oporou. Vždy jsem byla já oporou a zachraňovatelem všech, ale na sebe jsem ABSOLUTNĚ nemyslela. Myslela jsem, že jsem tak strašně silná, že všechno zvládnu sama a ještě přitom zachránim svět. Muselo se mi stát takový psycho jako ztráta dítětě, T císař a ještě muž v Peru, aby mi došlo, co potřebuju, že tu podporu potřebuju, a ba co víc, zasloužím si jí! Bez toho, co se mi stalo, by mi tohle nikdy nedošlo. Byla to hustá lekce, ale nutná. Až to všechno tak nějak POMALU dostává smysl. Všechno bude tak jak má být, hlavně nepřestat věřit!!!!!!!!!!!!

Leden ve znamení lásky

V rámci prosincové poustevnické introspekce jsem se vrátila k myšlence navštívit Léňu na Fuerteventuře. Udělat si po letech dobře, dát si pohodičku, zasurfovat si. Cítila jsem až panickou potřebu odletět tam.

Den před odletem, 9.1. byl další z nejdojemnějších dnů mého života. Sešla jsem se s Aničkou a Jeremym a věnovala jim obraz. Dala jsem do něj opravdu všechno, kreslila jsem ho s totální láskou a nadšením pro ně dva. Je plný symbolů života, lásky a plodnosti, spirálek, trojek, zašifrovaných vzkazů…..

Portrét Aničky a Jeremyho „The Ocean Love“

Líčila jsem Aničce všechny ty významy, které jsem do obrazu zakomponovala, ona chvíli seděla jako zařezaná, obraz si prohlížela a potom prohlásila: „Jsem těhotná!“ Rozbrečela jsem se dojetím. Opravdu nikomu na světě to nepřeji víc než jí, po tom všem, čím si prošla. Její příběh mi je a byl tak nesmírnou inspirací v lásku, v naději, v sílu těla a mysli. Když jsem je 13.11. spolu s Jeremym viděla poprvé, věděla jsem, že otěhotní. Byla jsem o tom do morku kostí přesvědčená. Tolik to z nich sálalo! Věděla jsem, že spolu překonají všechny negativní diagnózy doktorů!

Anička a Jeremy s mým obrazem

Síla lásky a mysli je opravdu všemocná! Anička a její příběh je toho důkazem. Dnes je v druhém trimestru těhotenství a její holčička krásně prospívá. Napsala mi k tomu následující:

Ty dva roky ivf a rozvod bylo strašný psychický vypětí. Ale všechno to dávalo smysl, abych začala věřit v něco jinýho než v normální doktory. Abych šla hlouběji do sebe. Byla to zajímavá a obohacující zkušenost.

Bylo to obohacující především pro mě. Dalo mi to neskutečnou víru a naději. Balila jsem si ten večer batoh na Fuerteventuru a v duchu si říkala „Já taky potkám takového Jeremyho, který mě bude milovat! Věřim v tu lásku!“  Ani ve snu by mě nenapadlo, že přijde už druhý den!

Fuerteventura

10.1. jsem seděla v letadle přímého letu Praha – Fuerteventura a cítila neskutečné vzrušení! Měla jsem úplný přetlak na mozku. Psala jsem si deník, až se mi kouřilo od propisky:

Může se stát MILION věcí. Můžu potkat životní lásku tady na Fuerteventuře. Cítím, že NĚČÍM bude tenhle trip zásadní. Měla jsem TAKOVOU potřebu sem letět. Minimálně mi to zvedne náladu.       Musela jsem klesnout opravdu až na dno, pocítit hodně velkou bezmoc a dostat hodně náročnou diagnózu, abych si uvědomila svou sebehodnotu. Člověk nesmí zahořknout. Jen musí otevřít srdce a VĚŘIT! V sebe, v lásku, v život, v budoucnost! ♡

Ze zasněžené Prahy přistání na slunném letišti na pobřeží Atlantiku

Přistála jsem nabitá energií na tomto magickém ostrově a sešla se u kufrů s Petrem. Kamarádem Léni, který letěl tam i zpět identickým letem jako já. Dala mi na něj číslo, abych se s ním svezla z letiště autem, které si vypůjčí. Znala jsem ho jednu minutu, poslouchám hlasovou zprávu od Léni a on jí v ten moment začne natáčet video, kde říká „Neotravuj mojí holku! My tady čekáme na naše kufry a pak jedeme do našeho domečku!“ V ten moment mě dostal.

Je to až k nevíře, ale dneska jsem opravdu jeho holka! Výročí máme pochopitelně 10.1., kdy mě u kufrů označil tímto skoro až geniálně vizionářským výrokem!

A jak k tomu došlo? Tuto vizi, která se zpočátku zdála býti vtipem, jsem sdílela od prvního dne. A hned druhý den, 11.1. ráno, jsem si napsala do deníku:

Něco mě k němu táhne, něco k němu cejtim. My jsme se prostě měli potkat, nějak to cejtim. Říkala jsem si, určitě má ženu a děti, nesmysl, ale Léňa mi dnes řekla, že se rozvedl. Nějak mě to zahřálo. Neřikám, že s ním nutně budu něco mít, o nic nejde. Jde jen o to, že mi srdce funguje, že mi nezakrnělo.

Byl to skvělý den, po strašně dlouhé době jsem si zasurfovala, večer jsme si všichni dali dobrou večeři a já si před spaním zapsala totální výkřik, kterému jsem sama nemohla „racionálně“ uvěřit, ale muselo to ven:

Musím konstatovat, jakkoli to může znít jako mega úlet, že prostě miluju toho Petra. Něco mezi náma je!!! To mi nikdo nevymluví. Normálně cítim lásku. Kdyby mi tohle někdo řekl ještě před měsícem, tak si myslim, že se zbláznil, že se úplně posral. Smyslem tohohle tripu je to, abychom se my dva potkali. CÍTÍM TO!!!

Byla jsem v šoku, moje srdce, ta seschlá scvrklá kulička bez života, se najednou začala pomalu transformovat v pulsující živoucí sval. Absolutně jsem to nečekala. Cítila jsem poprvé od porodu OPRAVDOVOU radost ze života! Byla jsem šťastná, že mi srdce funguje, že žije. A přála jsem si jediné, abychom byli s Petrem v kontaktu i po návratu z Fuerteventury. Stalo se.

Petr a Lucie

Při zpátečním letu jsme už seděli vedle sebe a od návratu do Prahy jsme si psali každý den. Nemohla jsem se vzpamatovat a uvěřit tomu, že je to opravdu „ten Jeremy“, že se mi to nezdá. Jeho činy však mluvily za vše. Denně mě něčím dostával, dojímal, rozesmíval a bavil. Hned 26.1. mě pozval na koncert svojí kapely a jako překvapení, si na svoje bubny nechal vytisknout můj obraz. Nevěřila jsem svým očím!

Bubny triptychem mého autoportrétu jako „Svaté Lucie“

Několikrát mi dovezl koš plný toho nejdelikátnějšího jídla, které sám uvařil nebo obří kytici. V den, kdy
jsem měla ve škole velkou zkoušku z metodologie, mi koupil ponožky s vlčími máky pro štěstí… Mohla bych
tady sepsat celý dlouhatánský seznam všeho, čím denně rozechvíval moje osrdí do intergalaktických vibrací…
V životě jsem nepocítila takovou lásku. Nemohla jsem spát, nemohla jsem se učit, nemohla jsem NIC!

Jeden z nejsilnějších zážitků, který jsme spolu zažili, byla návštěva Motola 28.3.. Petr tam měl nějaký chirurgický zákrok a já ho šla vyzvednout. Bylo to poprvé po roce, co jsem tu budovu navštívila a padla tam na mě tíseň. Napadlo mě překonat to a donést jim na novorozeneckou JIRP nějaký dárek. Připadala jsem si nejdřív trapně a říkala jsem si, že si mě tam beztak nemůžou pamatovat. Nakonec jsem se ale rozhodla, že to nevadí, že je to minimálně potěší.

S kyticí a přáním před novorozeneckou JIRP

Koupila jsem květinu a přáníčko s motýlem, do kterého jsem napsala text:

Shodou náhod jsem se dnes ocitla v Motole a rozhodla jsem se navštívit vás a poděkovat vám aspoň takto symbolicky, jak jste se přesně před rokem starali 9 dní o mého Luchiho.  Hlavně všem sestřičkám, které byly úžasné! A doktorovi Tkaczykovi, který byl ohromný!

Šli jsme chodbou k JIRP s inkubátory, kterou jsem se před rokem tolik nachodila, byl to tak zvláštní a strašně silný pocit. A v momentě, kdy jsme přišli až ke vstupu, vychází doktor Tkaczyk! Vrcholná synchronicta! Byl pro mě před rokem naprostý spasitel a strašně mi pomohl. Doteď vzpomínám na jeho slova, abych myslela hlavně na sebe a na to, že mám celý život před sebou. Pamatoval si mě, pamatovaly si mě i sestřičky. Ukázala jsem jim video čilé Amálky a shodli jsme se všichni na tom, jaký je to zázrak. Předpovídali jí postižení, slepotu a nemá ani brejle. NIC! Měla jsem tak strašnou radost, že jsem ten ostych překonala a rozhodla se na oddělení jít. Bylo to skvělé.

V dubnu 2018 by mě ve snu nenapadlo, že se do motolské JIRP po roce vrátím a to ještě ke všemu po boku úplně jiného muže. Člověk si v životě opravdu nemůže naplánovat naprosto NIC!

S Luchem jsme plánovali, že přiletí do Prahy a 4.4.2019, v den Luchiho 1. narozenin, mu zasadíme u nás na chalupě lípu a uděláme symbolický pohřeb. Mám dodnes jeho popel v malé plechové krabičce s motýlím dítkem.

Krabička s popelem a perleťovec dvanáctitečný, který mně přišel pozdravit po pobytu ve tmě

Slíbil mi, že přiletí i jako kamarád a že si při té příležitosti alespoň vyříkáme rozchod z očí do očí. Všechno ale dopadlo úplně jinak. Pohádali jsme se (kvůli totální banalitě) a od ledna dodnes jsme si nenapsali ani slovo. Nepřiletěl. Neozval se mi ani 4.4. NIC! Bylo to potvrzení toho, že vše je jak má být. Naštěstí jsem 4.4. neplakala sama s lopatou v ruce nad sázením lípy, ale byla jsem opět na Fuerteventuře s Petrem. Slavil tady totiž svoje narozeniny, které má 5.4., hned druhý den po Luchim!

Je až neskutečné, jak se opakovaně ocitám na tomto ostrově vždy, když mám být „podle plánu“ někde úplně jinde. Nejdříve to byla Luchova výstava Hensley v Buenos Aires. Vernisáž se konala 13.1. a my tam měli letět spolu, protože jsem tam také vystavovala. Byla to obrovská událost, na kterou jsem se moc těšila. Rozhodla jsem se odletět na Fuerteventuru mj. i proto, abych netruchlila doma nad touhle prošvihlou akcí. Nakonec jsem 13.1. seděla s Petrem v baru Rapa Nui v Costa Calmě a rozhodně jsem netruchlila. Naopak. Cítila jsem, že jsem tu naprosto správně a že přesně na tomto místě mám v tento moment být.

Den po příletu do Prahy, 18.1., jsem si do deníku zapsala další výrok, který zpětně potvrdil sílu mé vlastní intuice:

Lucho sem jako KAMARÁD, co by mě obejmul nad Luchíkovou lípou určitě nepřijede. Cítím, že to dopadne jako s tím Buenos Aires. V den, kdy jsme měli být spolu 13.1. a 4.4. budu já na FV s Petrem. Tohle načasování a překrývání se jeho narozenin s narozeninami Luchíka je NEUVĚŘITELNÉ!!!

Ten samý den 18.1. jsem také Petrovi začala kreslit obraz k narozeninám s myšlenkou, že mu ho 5.4. na Fuerteventuře předám. A tak se taky stalo.  Obraz jsem nazvala „Lusidní sen o olověném dítěti stávající se realitou“. Je plný tolika skrytých symbolů a významů, že se tady do jejich vysvětlování raději ani nebudu pouštět.

Ten samý den se nad Fuerteventurou objevila na pár minut nádherná dvojitá duha.

Dvojitá duha nad Costa Calmou

V Peruánské kultuře je duha uctívána a považována za posla, který přináší zprávu z nebes. Luchi nás takhle hezky pozdravil a popřál Petrovi k narozeninám. Beztak mi ho seslal do života. Léni osobní číslo je 44, má ho dokonce vytetované. Díky ní jsme se s Petrem seznámili a nakonec jsme spolu strávili i ten čtvrtek 4.4.2019. Náhoda? Nemyslím si! 😉

Vše se děje z nějakého důvodu

V závěrečné kapitole prvního článku jsem napsala následující:

Vše se děje z nějakého důvodu, ale racionální snahou ho nikdy nevymyslíme. Jen se zacyklíme v myšlenkách a budeme se víc trápit. Variant je doslova nekonečno a není možné tu konkrétní domyslet. Důvod jednoho dne pochopíme, ale bude to v pravý čas, nejde to uspěchat. Stále trpělivě čekám, až nastane onen odstup, ve kterém pochopím a možná snad i docením, co se za poslední měsíce stalo.

Dnes, rok a 9 dní po porodu jsem schopná s veškerou pokorou prohlásit, že doceňuji všechny události posledního roku, chápu jejich smysl, jsem za ně vděčná a neměnila bych nic. Pokud by se totiž COKOLI stalo jinak, nebyla bych nyní tam, kde jsem. Obohacená. Posilněná. Jako lepší člověk po boku muže, který dal trápení uplynulého roku vyšší smysl. Byla to cenná lekce, která mě kromě toho být přející naučila hlavně VĚŘIT! V sebe, v lásku. Nikdy za žádných okolností nezahořknout a nezavírat srdce.

Vyvrcholením celého příběhu je výstava MotherHood, kterou pořádám dnes, 13.4. Její koncept si můžete přečíst zde.

Letáček k jednodenní výstavě s autoportrétem

Při instalaci výstavy nastala krásná synchronicita. Navštívili mě tam přátelé z Bulharska, Pyotr, YuliaSophia, kteří byli zrovna na cestě na letiště po návštěvě Prahy. Kdyby Yulia žila v Praze, byla by další z mých modelek na tuto výstavu. Byly jsme těhotné skoro na den identicky! Aniž by znala dress-code vernisáže, přišla s malou Sophií v červeno-černém. Bylo to krásné setkání.

Červeno-černá Sophia a Yulia při návštěvě instalace výstavy

Nainstalovaná výstava v Galerii Hala C

Jak bedliví čtenáři těchto stránek jistě moc dobře vědí, jednou z mých úžasných modelek, je Janitka, která jako jediná z žen na vernisáži nebude, ale bude s námi duchem ve Švýcarsku.

Janitka s Laděnkou uvnitř v týdnu těhotenství 36+0

Fotky z vernisáže, kde uvidíte, jak se vyjímá na zdi a jak vše nakonec dopadlo, budu postupně doplňovat do tohoto alba.

Po instalaci výstavy jsem také symbolicky zasadila Luchimu lípu. Asistovaly mi u toho tři báječné ženy a přítelkyně; boží zahradnice Káča a další z mých modelek výstavy, Terezka se s svou Rozárkou. Jsem nesmírně vděčná za jejich pomoc v této akci. Mít takové přátele je dar! ♥

Káča se svou Bublinou a Terezka s Rozárkou po úspěšně dokončené akci „zasazení lípy“

Lípa srdčitá pro Luchiho za naší chalupou v Javorníku

Luchík dnes již odpočívá v pokoji a zbývá jen uctít jeho památku dnešní vernisáží…

Tady prozatím končí pokračování mého příběhu. Pokud alespoň jednoho člověka přesvědčil nevzdávat se a věřit, mělo jeho sepsání smysl. Po zkušenostech minulého roku vím, že nevymyslím ani nenaplánuji, kam se bude nadále ubírat. Nechám vše jen s otevřeným srdcem a důvěrou plynout a proudit, připravená přijímat to, co mi život přinese. ♥

Facebook Comments
"Otevřeně sdílím své příběhy (nejen) z oblasti sexuality a podporuji ženy na cestě sebe-vědomého ženství, aby mohly šťastně kráčet životem a zářit na tento svět. Mou obrovskou vášní je osobní rozvoj zážitkem. Co se naučím, předávám s nadšením dál, a tak pořádám neobvyklé semináře a kurzy, ve kterých ženy nacházejí své jedinečné, opravdové a přirozené já." Můj příběh si přečtěte zde >>.

Napsala jsem dva e-booky. Prvním z nich je: Rozkvétání ženy aneb 7 kroků k (znovu) objevení vlastního ženství, který je určený všem dívkám a ženám, které chtějí pečovat o svou ženskost. Druhý e-book nese název Když se žena zamiluje do ženy a je to má otevřená zpověď o životě se ženou a velkém sebepřijetí. Slouží všem ženám, které vidí svět v barvách a nebojí se být jiné. E-booky jsou zcela ZDARMA. Ať je jejich čtení pro vás pohlazením po duši. <3

Komentáře
  • Rozkvétání ženy aneb 7 kroků k (znovu) nalezení vlastního ženství

    Chceš kráčet po tomto světě sebe-vědomě a užívat si své ženství naplno a bez předsudků? Inspiruj se 7 kroky v tomto e-booku a staň se živou, zářící ženou ještě dnes. Stačí udělat první krok ...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Potkáme se na Facebooku
  • Hledáš způsob jak se jako žena cítit skvěle?

    Udělej jednou něco pro sebe a dopřej si víkendový kurz, díky kterému se budeš cítit probuzená, milovaná a vděčná za to, že jsi žena. Více info >>