Jenom máma?
Včera jsem měla krizi. Den obrácenej naruby. Málo spánku (to hlavně), všude nepořádek (prosím vás, vy stíháte uklízet s malými dětmi?) a v hlavě spousty myšlenek, co je potřeba udělat, než příští víkend začne kurz Jsem Královna. Mám to tak vždycky před důležitou akcí. Je to taková směs stresu a těšení se, která mi dřív, když jsem ještě nebyla máma, dělávala dobře.
Byla jsem v tomhle stavu ultra výkonná a dokázala zařídit i počasí, když to bylo třeba. Jenomže moje nynější já ani moje jedenáctiměsíční dcerka na tenhle fofrkoktejl nereagovaly dobře. A tak to byl takový uplakaný den, který končil brutální migrénou.
Zlaté ruce mého muže Jakuba, který je výborný fyzioterapeut, mě dostaly z nejhoršího, ale na duši zůstal neklid. Mrzelo mě, že jsme si s Ladou nerozuměly, a taky mi celý den chyběla taková ta lehkost bytí. Napadlo mě, jestli by nebylo lepší celou Jemnou sílu ženství na pár let nechat plavat, nebo aspoň přestat pořádat kurzy pro ženy. Že bych byla jenom máma a žena v domácnosti, a to málo času, které mi zbývá a které investuji do svého minipodnikání, věnovala našemu rodinnému krbu a sobě.
No a při téhle myšlence mě zachvátila totální panika. Bylo mi úplně šíleně úzko. Jak jako jenom máma? Že bych jako vůbec nepracovala? Že by se o veškerou obživu staral můj muž a já na něm byla úplně závislá? Co když náš vztah nevydrží a já skončím s holým zadkem? Co zadní vrátka? Vždycky tu byly. A vůbec… Nezbláznila bych se z toho?
Jedna myšlenka střídala druhou a nešly zastavit. Dotýkaly se silně mých hodnot, které přišly na přetřes už během léta. A taky programu mé původní rodiny (nebo naší společnosti?), který zpracovávám už roky. Že žena má hodnotu pouze tehdy, když pracuje. Nebo jinak… že ženy v domácnosti jsou nuly. Vždyť je to samozřejmost být matkou, vychovat děti a starat se o domácnost!
Musela jsem si přiznat, že ještě před pár lety bych sama takovou ženou pohrdala. Pak jsem díky objevování hloubek ženství změnila názor a učím se vážit si mateřských / ženských kvalit jako je jemnost, zranitelnost, měkkost, přijímání, citlivost, empatie, tvořivost, hloubka, plnost, schopnost transformace, vylepšování, harmonie, péče, láska…
I přesto „hlavně, ať nejsem jenom máma“ zaznělo z mých úst na předporodním rituálu, když jsem si zvědomovala strachy ohledně mateřství, ačkoli paradoxně být mámou bylo před otěhotněním mé jediné a nejhlubší přání. I přesto ještě teď někdy samu sebe uslyším, jak říkám, že nedělám NIC, že jsem jen doma s dcerou, anebo že jsem za den NIC nestihla, jako by všechna ta péče o dítě a prostě bytí s ním neměly váhu. Vím, není to fér.
Právě mateřské, ženské kvality, které mají i muži, dnešní svět tolik potřebuje.
Jenže vědět a procítit není totéž. Člověk má o sobě představy, že na tomhle světě zanechá stopu aspoň z poloviny velkou jako Karel Gott. A to se tím, že JENOM vychováte děti, máte šťastnou rodinu a zestárnete po boku svého partnera/partnerky pravděpodobně nestane. Je přece potřeba něco dokázat…
Anebo … ?
A tak jsem si položila pár otázek.
Je něco víc, než být dobrým člověkem? Dobrou mámou? Dobrou partnerkou? Mít harmonickou rodinu? Vytvářet láskyplný prostor, kam je radost se vracet? Odkud je možné se sytit? Kde můžou vzkvétat zdravé vztahy? Kde je umožněno růst? Kde je každý milován a přijat jen pro to, že je, že existuje? Kde voní jablečnej štrúdl a čerstvě namletý kafe a kde je čas a chuť být spolu?
Jsem vůbec schopná tohle VŠECHNO zvládnout? Být Královnou domova?
Hluboce obdivuji každou ženu, která má odvahu být JENOM MÁMOU.
Kéž jí mám taky.
