Slunovrat, nehoda a láska

Slunovrat

Drží se mě takový zvláštní nešvar. Vždy chci napsat nějaký pěkný příspěvek k přechodovému svátku v Kole roku… jako třeba k Letnímu slunovratu. Jenže skoro nikdy to nestihnu. 🙂

Prožívám si tyhle milníky tak nějak po svém, uvnitř. Někdy zvládnu udělat rituál, jindy ne. Většinou to není ani v ten konkrétní den, ale pár dní před nebo po… Vnímám energii v přírodě a porovnávám ji s tím, co se děje ve mně.

Příroda je na vrcholu plození, rození… A mě se teď hodně drží vděčnost. Vděčnost za ZDRAVÍ a ŽIVOT. Vím, „hodně zdraví“ můžete číst skoro v každém narozeninovém přání a možná vám to přijde podobně neosobní a odbyté jako donedávna mně. Jenže já teď procítila hlubší význam tohoto přání.

Nehoda

Maminka měla před dvěma týdny nehodu. Přejelo ji na chodníku auto. Podruhé se narodila… Vyvázla „jen“ s hodně poničenou rukou a pár modřinami. Jo, možná s rukou už nikdy nebude plně hýbat, ale na to, co se stalo? Zázrak. Tyhle věci se nikdy nedějí náhodou. Vím to.

Nehoda pro mě možná neměla takový “vyšší smysl” jako pro ni, ale rozhodně měla smysl pro moje hodnoty. Vrátila mě zase zpátky z oblaků na zem a ukázala, co v naší rodině funguje a na čem bychom měli zapracovat. Taky mi pořádně rozbušila srdce.

Byla jsem zničená, když mi volala, co se stalo. Největší strach, který jsem měla, když jsme se stěhovali do zahraničí – že se někomu z rodiny něco stane a já budu stovky kilometrů daleko – se zhmotnil.

Spustily se mi slzy velikosti golfových míčků. Podobné kroupám, co tady nedávno v mámině bydlišti rozbily střechu obchodu s potravinami. Vůbec ty kroupy byly nejspíš moje slzy… plné vzteku na toho kluka, co jí přejel, a plné ledu, kterým jsem zmrazila svoje emoce, aby to moc nebolelo.

Zdroj: domaci.ihned.cz

Přijeli jsme do Čech týden po nehodě. Když jsme si mámu vyzvedli u tety, která se o ni po propuštění z nemocnice starala, byla už celkem v pohodě. Až na modřiny v obličeji, až na to, že si sama nenatáhla kalhotky, až na trauma jako trám, které ji nutilo o té události pořád mluvit, až na ten smutnej úsměv. Byla tak ráda, že nás vidí!

Chtěla jsem se rozbrečet hned ve dveřích, jenže jsem to neudělala. (Vy)držela jsem to ještě tři dny. To už jsem byla s ní a Ladou sama, urvaná jak kůň. Pobíhání po doktorech v těch vedrech, péče o ně dvě a taky to nesmyslné „držení se“ a hraní si na pozitivní Janitu mi bralo spoustu energie.

Třetí den mě to doběhlo. Byla jsem protivná, netrpělivá, moje slova zraňovala. Měla jsem pocit, že vím, co by mámě pomohlo a vadilo mi, že to odmítá. Připadala jsem si bezradná a sama.

Potřebovala jsem si nutně někomu postěžovat, ulevit si, poradit se, jak touhle situací co nejlépe projít. Napadlo mě vypsat se ze svého trápení v on-line FB skupině Jemná síla ženství – ženský kruh.

Ještě, že jsem to udělala! Tolik podpory, kolik se mi skrze příspěvky a soukromé zprávy dostalo.  Děkovala jsem Vesmíru za to, že mi tenkrát vnukl nápad tuhle skupinu založit. Znovu jsem se přesvědčila o tom, že ženská pospolitost funguje i virtuálně úžasně.

Díky tomuto příspěvku mi v mobilu přistálo několik zpráv od blízkých kamarádek s nabídkami pomoci. S chutí jsem je využila. Jednou z nich byla i hlasová zpráva od mé drahé Lusi. Zpráva, díky které povolily ledy a do mého srdce se znovu vrátilo jaro, zněla asi takto:

Lusi měla takovou pravdu. Všechno to, co učím ženy na kurzech, jsem teď sama v náročné situaci neuměla použít.

Nechtělo se mi jít do emocí, představa možné ztráty nejbližšího člověka na světě mě strašně bolela. Každý příznak máminy ne-moci vše jen umocňoval. Bylo pro mě snazší být skálopevná, chladná, tvrdá. Vařit, uklízet, pomáhat jí v praktických věcech, vykonávat, co je potřeba. Ale obejmout ji? Pohladit? Pomazlit? To mi nešlo.

Vymlouvala jsem se sama sobě, že „musím fungovat“ kvůli Ladě. Taková blbost! Jsem si jistá, že Lada chce mít autentickou mámu, ne nějakou skálu. Děti se učí pozorováním a já si moc přeju, aby věděla, že jakékoli emoce jsou v pořádku. Taky bych chtěla, aby věděla, že i mámy občas potřebují obejmout.

Po zprávě od Lusi nešel proud slz zastavit. Bylo to tak ozdravné.

Láska

Druhý den měla maminka narozeniny. Slavit narození najednou dostalo jiný rozměr. Nešetřila jsem doteky, pusinkami a objetími. Řekla jsem jí vše, co mělo být řečeno. Mluvila láska. My jsme byly láska. Láska byla ve všem kolem nás. V dešti, který dal vláhu rozpálené krajině, v duze, která zdobila obzor, když jsem otevřela okno.

Když jsme si pak navečer šly sednout k rybníku a nechaly vítr, ať nám češe vlasy, po většinu času už jsme mlčely. Pozorovaly jsme Ladu, jak žasne nad kytičkami, jak si hraje s Matkou Zemí, jak v každém jejím pohybu, doteku, úsměvu je vidět láska k životu.

Tady by příběh mohl končit. Mohla bych vám napsat, jak se teď s maminkou neseme na vlně šťastných matek a dcer a že už bude vše jen dobré. Ale to bych vám lhala. Pravdou je, že být spolu dvacet čtyři hodin denně není vůbec easy.

A už vůbec není snadné mít srdce otevřené dokořán, i když odrážíte mraky negativního myšlení, potýkáte se s pocity viny, vzteku, lítosti, strachu a únavy. Vše, co kdy bylo ve vztahu potlačeno, se společnými chvílemi vydere na povrch. Možná jste někdy zažili podobnou situaci a víte, o čem píšu.

Ale možná jste si také, stejně jako já, na rozcestníku života vybrali cestu lásky. A tak to nevzdáváte, i když to teď není snadné, i když to bolí. Nadechnete se a zkusíte srdce obnažit znovu. A znovu. A znovu… Až ucítíte jemné chvění. To na bránu z ledu zase klepe láska.

Krásný Slunovrat a hodně zdraví.

Janita