Deník vděčnosti a nádherný život
Bylo mi třináct, když jsem si začala psát svůj první deník. Byl jím docela obyčejný sešit s tvrdými deskami fialové barvy, který mi tenkrát některý z rodičů přinesl z erárních kancelářských potřeb z práce. Dnes jich mám v knihovně okolo dvaceti. Mají různé obaly, tvary i rozměry. Píšu si je nepřetržitě už 21 let. Nejsou to doslova deníky, spíš občasníky. Jsou v nich zaznamenané veškeré mé vzpomínky z dospívání, studentského života i současnosti. Radosti, trápení, lásky, vztahy, filosofické úvahy, každodenní život, prožívání, zkušenosti, posuny… Poslední dobou i poznámky ze seminářů a rozhovorů s přáteli, zpětné vazby, úryvky z knih, které mě zaujaly. Lepím si do nich fotky nebo vytištěné osobní maily, občas si dovnitř i něco nakreslím. Deník je můj nejniternější svět, terapie, nejlepší přítel. Je tu pro mě vždycky. Vyslechne, přijímá, nesoudí. Je to můj příběh.
Loni jsem v den svých 34. narozenin tři své deníky spálila. Vypisovala jsem se v nich tenkrát ze vztahu, který mě ničil, za kterým jsem už jednou pro vždy potřebovala udělat tečku. Zvláštní zážitek pálit vzpomínky. Ani veselý ani smutný. Šlo spíše o přijetí… smíření… uvědomění, že i těžká období jsou součástí našeho příběhu a mají svůj smysl v našem dalším vývoji.
Do letošního roku jsem vstoupila s pocitem, že nejdůležitější ze všeho jsem já a můj nádherný život. Do morku kostí jsem pocítila, že ho chci naplno prožívat, nechat se jím osvěžovat i překvapovat, jíst jeho šťavnaté plody, každý den ho dýchat a děkovat za něj. Ucítila jsem obrovskou vděčnost a taky silnou touhu, řekla bych až povinnost ŽÍT SVŮJ ŽIVOT NAPLNO a UDĚLAT SI HO TAKOVÝ, JAKÝ CHCI. Přeci už jsem dost velká na výmluvy a stěžování si, proč něco nejde.
Veškeré negativní pocity, jsem spálila v silvestrovském ohni, o čemž píšu v příspěvku Zimní píseň aneb jaký byl rok 2017. A do nového roku jsem vkročila se třemi nejdůležitějšími přáními:
- Otěhotnět. Stát se šťastnou a spokojenou maminkou krásného, zdravého dítěte (nebo dvojčátek)…
- Žít své poslání. Žít naplno to, proč jsem byla na tento svět poslána…
- Milovat. Sebe, život, Jakuba…
V dalších lednových dnech jsem seznam přání rozšířila a dnes jich mám kolem padesáti. 🙂 Většinou jsou o tom, jak se chci cítit a co chci prožívat. Svá přání ještě jednou „protřepu“ v podobě výroby jantry / vision boardu, kterou si vyrobím na Hromnice. Hromnice byly našimi předky oslavovány jako svátek návratu světla, nových začátků. První náznak příchodu jara. Dříve se symbolicky vyorávala do pole první brázda, do které se vkládaly obětinky v podobě jídla, aby další rok přinesl hojnost… A protože všichni toužíme po blahobytu, dostatku a spokojenosti, můžete si i vy sepsat svá přání, a nebo si je nakreslit či vylepit z obrázků nebo fotek. Je vlastně úplně jedno, jak bude výsledný obraz vypadat. Důležité je, co znamená pro vás. Udělejte si na tvorbu čas a prostor. Nejlépe několik hodin. Sežeňte si velký papír, pastelky, tužky, barvy, časopisy, fixy… Nemusíte hledat návod na internetu. Prostě začněte a nechte se vést… Vylepte si potom své hotové dílo někam na viditelné místo a těšte se na to, jak rychle se přání začnou plnit. 🙂
Zde je pro inspiraci můj loňský vision board:
Pokud už svou letošní jantru máte, můžete jen na Hromnice (nebo kdykoli jindy) poděkovat za všechno, co máte. Vděčnost je obohacující hřejivý pocit.
A protože si jej přeji zažívat každý den, začala jsem si psát deník vděčnosti. Koupila jsem si krásný diář od Papellote a každý den si do něj píšu, za co jsem ve svém životě vděčná. Uvědomuji si díky tomu, jak bohatá a šťastná jsem. Těším se, až si v něm budu zpětně listovat. Deník vděčnosti mi také pomáhá nestěžovat si. Přijala jsem totiž jednadvacetidenní nestěžovací výzvu a nemůžu se dočkat momentu, až si po dobu 21 dnů ani jednou nezastěžuju. Prý trvá průměrně 8 měsíců, než se člověk do tohoto stavu dostane. Mně se zatím podařilo nestěžovat si maximálně den. Sice si pořád přehazuji náramek z ruky na ruku, ale už teď se cítím mnohem lépe. Jsem pozitivnější, víc se směju, přicházejí mi úžasné inspirace a dary, které mě v mém odhodlání podporují. Chcete to zažívat taky? Objednejte si knihu Willa Bowena Svět bez stížností i s fialovým náramkem a pojďte do výzvy se mnou. Svět bude zase o něco krásnější…
Ohromnou inspirací, jak žít svůj nádherný život, pro mne byla také kniha Život naživo od Vladimíra Kafky. Doporučuji ji každému, kdo se kdy setkal s nějakou nemocí. Vladimír je velice inspirativní člověk. Dostal dar léčit lidi (většinou s rakovinou) a probouzet v nich život. V knize popisuje příběhy svých pacientů, kteří se i přes prognózy lékařů rozhodli žít, i svůj silný příběh, který ho k léčení dovedl.
Lidé, kteří překonají těžkou nemoc a nepřízeň osudu, mají můj obrovský obdiv. Většinou se z nich stanou inspirátoři, kteří nám ostatním na svém vlastním příběhu ukazují, jak nádherný život máme. Věřím, že těžké chvíle do našich životů přicházejí právě proto, aby nás nakoply k životu. Můžeme si na ně stěžovat a tím negativní věci ještě více přitahovat, a nebo za ně poděkovat, vzít život do svých rukou a udělat si ho přesně takový, jaký chceme. Já si vybrala to druhé. A vy?
Užijte si dvě videa přesně takových inspirátorek:
