Proč spolu nespíme?

Tak jo, odhodlala jsem se k intimní zpovědi. Dneska budu psát o sexu. O tom, když sex není. O tom, když sex je, ale nemáme z něj potěšení. O vášni, stereotypu, bolesti. O zjištění, že když jednou vyzkoušíte, jak hluboká a krásná může být cesta lásky (a tantry), už nic jiného nechcete. O tom, jak může být pro naše partnery těžké opustit zažité zkušenosti z konvenčního sexu a představu o tom, co ženám dělá dobře. O tom, že na milování a intimitě ve vztahu je potřeba sakra pracovat.

Mí rodiče prožívali vášnivý vztah. Když se poznali, oba měli svou vlastní rodinu a tak museli překonat mnoho překážek a udělat  náročná rozhodnutí, než mohli konečně být spolu a mít mě. Prý jsem dítě lásky. Zhruba od puberty jsem si myslela, že láska je tam, kde je vášeň, intenzita, kde se překonávají překážky, lítají talíře a vlastně to celé tak trochu nejde.

Tohle přesvědčení bylo ve mně silně zakořeněné. Vydrželo mi vlastně až donedávna.

V pubertě jsem se mámy na sexuální život hodně ptala. A ona mi hodně odpovídala.  Otevřeně se bavit s mámou o sexu bylo mezi mými vrstevnicemi ojedinělé. Byla jsem za to ráda. Jenže mi nedocházelo, jak hluboko se do mě tyhle informace zapíšou a ještě posílí mé přesvědčení. Přeci jen – rodiče jsou náš nejsilnější vzor. Intimní život mých rodičů byl divoký a vášnivý. Oheň ve vztahu i v posteli jim vydržel celkem dlouho. Měli štěstí? Nevím. Jak roky plynuly, oheň postupně uhasínal, až jednoho dne – mezi čtyřicítkou a padesátkou – uhasl úplně. Za to přibyly hádky a nedorozumění.

Můj první sexuální zážitek byl nádherný.

Atmosféra jak vystřižená z romantického filmu hollywoodské produkce. Vzrušující vůni léta jsem dýchala každým pórem, teplý vítr mi pročesával vlasy, moře šumělo a naráželo na pobřeží v pravidelném rytmu,  oknem lemovaným květinami svítil úplněk a rozjasňoval celý náš pokoj v domku na pláži.

On byl o pět let starší student vysoké školy jménem Luciano, který si v jednom z barů přímořského městečka, kde jsem s kamarádkou trávila dovolenou, přivydělával na studia. Voněl sluncem a krásně se smál.

Než k „tomu“ došlo, hodiny jsme se hladili a líbali…byla jsem vzrušená od hlavy až k patě. Mé první milování bylo jemné, pomalé, citlivé, krásné. Ráno jsme se rozloučili dlouhým polibkem a pak už jsme se nikdy neviděli. Když jsem svůj zážitek po návratu z dovolené vyprávěla mámě, brečela štěstím.

Střih.

Je mi o rok víc, devatenáct. Je podzim, sychravo, krátce před půlnocí. Jedu taxíkem vstříc neznámu. V nezařízeném bytě na Barrandovském sídlišti na mě čeká Robert. Úspěšný manažer z banky, který se právě přistěhoval do Prahy. Pár let jsem do něj byla platonicky zamilovaná. Chodila jsem se jako fanynka koukat na baseballové zápasy týmu, ve kterém hrál. Byl pro mě idol, kterého jsem měla vylepeného v deníku.

Nějakou zvláštní náhodou jsme si napsali e-mail a vyměnili si telefonní čísla. Teď se mě smskou zeptal, co mám na sobě. Vzrušilo mě to. Za hodinu zvoním u jeho bytu. Tahle zkušenost je naprosto příšerná. Bez lásky, bez hlazení, bez úsměvu. S jediným záměrem. Vykonám, co po mě chce, a po pár desítkách minut bolavá a v slzách odjíždím zpět domů.

Dva zásadní momenty na počátku mého milostného života. 

Střih.

Je mi 27 a ačkoli po tom uvnitř velmi toužím, s nikým nechodím. Neumím to. Nevím jak. Hlavně nechci žít jako naši. Za čas mě každý chlap, se kterým chození zkusím, přestává bavit. Za čas se ze skvělého vášnivého sexu stává nudný stereotyp. A tak udržuji spíše milenecké vztahy. Vím, jak chlapa sbalit, na co reaguje. Jsem přitažlivá žena a umím toho využít. Dělám, co bych měla. Vím, co mužům dělám dobře.

Aha, teď by bylo dobré pohrát si s jeho penisem. A teď bych měla změnit polohu. Hlavně co nejrychleji přirážet a pořádně vzdychat. Většinou nemám ze sexu nic. (Hodnotím teď. Tehdy si myslím, že ano). Jen pocit, že k němu došlo a že takhle se sex prostě dělá. Muži jsou nadšení a zamilovávají se do mě.

Jak by ne? Je to se mnou jednoduché. Skoro vždycky, když se ozvou, jsem při chuti. Nemusí se nijak extra snažit. Vždy mě vidí krásnou a vždy mi dávají plnou pozornost. Nemusíme řešit, kdo dojde se psem, kdo nakoupí a uvaří. Navíc jsem chytrá a je o čem si se mnou povídat i po sexu. Baví je moje smyslnost a nespoutanost. Baví je moje hravost a touha objevovat. Baví je moje hloubka.

Zamilovávám se i já do nich. Přeju si, ať si vyberou mě a opustí svoje ženy. Jenže k tomu nikdy nedojde. Trhá mi srdce, když odcházejí. Nikdy se mnou nejsou až do rána. Jsem single. Na svůj život, na svoje starosti a problémy jsem pořád sama. Jsem vděčná za každou chvíli, kdy můžu být s nimi. Je tam intenzita, je tam vášeň (nebo chtíč?), je tam oheň. Je tam láska? Věřím, že jo.

Střih.

Už nechci být milenkou. Mám právo být šťastná. Bojím se být znovu zraněná.  Mám před sebou dva delší vztahy s muži. No, spíš kluky, kteří za mnou plápolají. Oba jsou si trochu podobní a oba vztahy mají také podobný průběh. Prostě nevím, jak se to dělá být spokojená v partnerství. Jsem moc náročná? Nebo málo? Učím se cestou.

Na povrch vylézají zažité vzorce.  Po pár měsících zamilovanosti vášeň opadá. Zase mě to s nimi v posteli nebaví. Nespíme spolu. Když k sexu dojde, ležím, jak bez duše a přeju si, ať už je konec. Napadá mě utéct do náruče někomu jinému. Jenže už vím, že je to začarovaný kruh. Jsem nešťastná. Nemám se ráda. První vztah končí mimoděložním těhotenstvím a druhý těsně před svatbou.

Bože můj, co to se mnou je? Kamarádka mi líčí své multiorgasmy a já se uzavírám do sebe. Zamykám svoje emoce na zámek. Mám pocit, že všichni kolem mě prožívají báječný intimní život. Zatímco já dokážu orgasmu dosáhnout leda u porna. Nemluvím o tom. Stydím se. Připadám si divná. Proč nedokážu prožívat potěšení v milování? Proč je moje tělo tak necitlivé? Co je se mnou špatně? Kde je to slíbené „ženská si nejvíc užívá sex po třicítce“. Už nikdy nic víc nezažiju? To přece není možný!

Střih.

Lektor na semináři tantry a vědomého milování pro páry právě vysvětluje rozdíly mezi mužským a ženským prožíváním. Jakub sedí vedle mě, pozorně naslouchá a zapisuje si. Některé informace slyší úplně poprvé. Tuším, že většina přítomných mužů je slyší poprvé. Směju se. Konečně někdo pojmenovává to, co už tak dlouho cítím! Nejsem divná. Všechny přítomné páry řeší podobný „problém“.

Některé dvojice spolu nespí roky, u jiných je frekvence častá, ale žena touží být svým mužem více „viděna“. Diskutujeme o našich zkušenostech v menších skupinkách. Najednou si připadám, že žádný problém nemáme. Jsem vděčná, že máme krásný vztah a přišli jsme si sem „jen“ pro větší hloubku. Jsem vděčná, že tu jsme. Znovu se do sebe zamilováváme.

Seminář pokračuje a lektorka mluví o tom, co ženy při milování potřebují a co naopak dělá dobře mužům. Společně se dotýkáme dalších témat jako polarita, emoce, zranění a život v každodenním partnerství. Následuje několik praktických cvičení a v soukromí domova i ta intimní.

Jsme s Jakubem v praktikování nemotorní. Připadáme si jako náctiletí na začátku milostného života. Je to tak. Vědomé milování opravdu zažíváme poprvé. Vybavuje se mi mé úplně první milování. Proč jsem z té cesty uhnula? Dostávám záchvat smíchu. Emoce mnou lomcují. Poučeni z kurzu víme, že jsou vítané. Po prvních dnech vědomého milování cítíme ve vztahu příjemnou změnu.

Více se dotýkáme a hladíme, jsme na sebe naladění, napojení, více se smějeme, rozumíme si, máme méně konfliktů. Každý večer si na sebe děláme čas. Snažíme se. Připravíme si náš společný prostor na malování (jak našemu intimnímu splynutí říkáme) – svíčky, vůně, hudba, tanec, masáže, hlazení, něha, láska, společný dech, nádherná energie života… Vše se mísí ve vzduchu. A naše milování? Je úžasné.

Pokaždé jiné.. někdy jen tak nazí v objetí usneme, jindy se dlouho mazlíme, pak se zas několik hodin milujeme pomalu a někdy je to kombinace všeho i s kapkou vášně. Vidím v Jakubových očích a cítím v jeho dotycích, jak moc mě miluje. Jsem šťastná. Prožívám nádherné stavy mimo tuto dimenzi, o kterých jsem ani nesnila. Orgasmus už není cíl, důležité je vše, co se děje právě teď. Na těle i na duši je mi božsky. Tohle je to, co potřebuju. Tohle je cesta k uzdravení.

Už nějakou dobu pracuji na své ženskosti, navštěvuji semináře osobního rozvoje, čtu knihy, učím se od svých učitelů. Ale teprve nyní se cítím jako znovuzrozená. Konečně poznávám svoje tělo, znovu ho učím citlivosti. Co potřebuje, co mu dělá dobře, jak být víc v těle než v hlavě. Jak být přijímající. Je to dřina. Ale… funguje to.

Konečně se cítím celistvá, spojená se svou podstatou. S nikým se neporovnávám. Nejsem moje máma ani má kamarádka. Jsem sama sebou. Takhle to cítím, tohle jsem já.

A co víc…  zjišťuji, že jsem těhotná.

Prožívám jedno z nejkrásnějších období v životě.

Tady by mohla pohádka skončit. Jenže… Žijeme reálný život. A ten nám přináší zkoušky, abychom se přesvědčili o cestě, kterou jsme si vybrali.

Můj jiný stav je požehnáním. Oba máme radost. Miminko jsme si moc přáli. Zaznamenávám v těle změny. Rostou mi prsa, určitě už mám pár kilo nahoře a hlavně se cítím nesmírně unavená. Spát chodím se slepicemi a ráno s nimi taky vstávám. Mám jiný rytmus dne. Nejaktivnější jsem dopoledne, po obědě už zívám a do večera sotva vydržím. Kuba často přichází z práce v době, kdy já už spokojeně pochrupuji. Naše pravidelné intimní večery ustupují mým těhotenským potřebám.

Podvědomě se o miminko trochu bojím. Těším se, až překonáme první trimestr a já si oddechnu, že je vše v pořádku. Nebráním se hlazení a masážím, ale na milování „se vším všudy“ se ještě necítím. Potřebuji teď hodně energie a péče pro sebe. My ženy potřebujeme mít z čeho brát, abychom mohly dávat.

Zároveň si přeju, aby pauza v milování nebyla moc dlouhá a abychom nebyli líní si aspoň lehnout do postele nazí a zachumlat se do sebe. Naše pohlaví komunikují, i když nejsou v sobě. Jednou se pokusíme „zasunout“. Bolí mě to, nejde to. Je to na mě moc rychlé.

Druhý den se kvůli onomu pokusu pohádáme. Emoce jsou vždy vítané, ale v těhotenství mne samotnou překvapují. Dotkne se mě, že můj partner zatoužil po konvenčním (necitlivém) sexu „před tantrou“, který mě už nic neříká. A nebo to myslel jinak? Nevybíravě reaguju. Další den diskutujeme, vysvětlujeme, omlouváme se a odpouštíme si. Mluvíme otevřeně o tom, co se stalo. Nakonec rozmluvu vítám a jsem vděčná za (někdy až radikální) upřímnost v našem vztahu.

Chápu, že může být těžké smířit se s tím, že:

• konvenční způsob sexu většině ženám po nějaké době soužití, během či po náročném období (těhotenství, porod…) nic neříká a raději se mu vyhýbají
• to, co vidíme v pornografii (z které se muži i ženy většinou učí) je mužský pohled na sex, nikoli ženský
• většina postupů, kterými se muži snaží uspokojit své partnerky, jim hluboké a plné potěšení nepřináší
• ženské tělo funguje jinak a navíc jsme každá jiná. V pokročilé fázi vztahu většina z nás potřebuje (někdy opravdu dlouhé) hlazení po celém těle (nejlépe na periferiích), jemné masáže prsou a být pozorností naprosto uvnitř těla, aby se v těle rozproudila energie a vagína začala přirozeně reagovat
• milování je víc, než jen fyzická potřeba, je to zdroj životní síly a příležitost dotknout se božství
• vášeň ve vztahu je možné udržet, ale ovlivňuje ji mnoho aspektů (především vzájemná polarita a fungování ve vztahu, ale také menstruační cyklus, emoce, vztah k tělu, prostředí, atmosféra…)
• žena touží především po stoprocentní mužské pozornosti – aby ji muž viděl a vnímal
• bez práce není naplňující sex

Zároveň jsme to my ženy, které bychom měli své muže zpomalit a naučit je tomu, po čem nejen v intimitě toužíme a co od nich potřebujeme. Nejprve to však musíme samy vědět.

Pravidelné a naplňující milování je zárukou zdraví a životní spokojenosti.

Většinou nás vztahům a milování nikdo neučí. Je nutné na nich denně pracovat. Může to být pořádná dřina. Život plyne a servíruje nám báječná, ale také náročná období. Většinou nestačí jet na jeden kurz a myslet si, že máme vyhráno. Naopak. Tím staneme na začátku. Na začátku opravdovosti.

Cestou ještě budeme muset odhodit mnoho slupek a zbavit se silně zakořeněných přesvědčení.  Může to trvat roky. Bude potřeba překonat svou pohodlnost a vystoupit daleko za hranice komfortu. Udělat náročná rozhodnutí a možná probrečet moře slz. Stát se naprosto zranitelnou. Znovu se naučit otevřít srdce. Znovu rozeznít vnímání svého těla a navrátit mu citlivost. Důvěřovat sobě a životu.

Jsem na cestě. A vy?

PS: Máte podobné zkušenosti a chcete je sdílet v bezpečném prostoru s ostatními ženami? Zvu vás do uzavřené skupiny Jemná síla ženství – ženský kruh. Ženská sounáležitost je velký dar <3

S vděčností,
Janita