Zimní píseň aneb jaký byl rok 2017

Tento příspěvek na blog píši po dlouhých dvanácti měsících, během kterých můj web zažil dvakrát klinickou smrt (když mi ho hostingová firma opakovaně vypla) a poté znovuzrození (když jsem konečně zaplatila doménu). Mé nepřispívání však odpovídá spíše zběsilému tempu, jež jsem si vloni pro svůj život dobrovolně zvolila. O tom a taky o lásce, tichu, zimě a životu bude tento příspěvek.

Rok 2017 byl krásný a neskutečně rychle utíkal. Na Silvestra jsem se zamilovala a mým středobodem vesmíru se na nějakou dobu stal dvoumetrový fyzioterapeut Jakub s modrýma očima. Oba jsme si, ještě předtím než jsme se stihli seznámit, úspěšně zaplnili své diáře nejrůznějšími aktivitami na téměř celý následující rok dopředu, takže najít čas na to,  abychom své zamilování vůbec mohli společně prožít, byl téměř nadlidský výkon. Přesto se nám to podařilo a díky naší čerstvé lásce (jistojistě za to mohly i mé zrzavé vlasy) Kuba nakonec neodjel na Nový Zéland a náš vztah mohl vzkvétat (a procházet zásadními zkouškami).

V březnu jsem se zamilovala podruhé. Tentokrát do zimní přírody. Strávila jsem nádherných 5 dní putováním a tábořením na sněhu v okolí Kralického Sněžníku v rámci první části vysněného Instruktorského kurzu zážitkového pedagogiky. Byl to neuvěřitelný zážitek, který se mi zapsal do srdce. Opojená silou společenství, dojatá nádherou tamní krajiny, pokorná k síle živlů, smradlavá a unavená z nadprůměrného fyzického výkonu, ale celkově maximálně šťastná, jsem přímo v lůně Matky Země přišla o statut „zimní panny“ a započala hluboce krásná přátelství s kamarády z Prázdninové školy Lipnice. 

Po návratu ze „zimy“ jsem se přestěhovala do garsonky nedaleko Vyšehradu. Za nedlouho poté jsem dostala nabídku spolupodílet na projektu Prostor 8, novém centru pro osobní rozvoj, cvičení a vzdělávání na Vinohradech. Přijala jsem ji s nadšením. Z manažerky public relations jsem se brzy stala „tou třetí“, jak mě Vanda s oblibou někomu představuje, a začala jsem spolu s ní a jejím mužem Martinem Prostor 8 spolutvořit.  Prostor 8 mě od začátku fascinoval svým záměrem a nekonečným potenciálem. Díky práci mnoha lidí vzniklo během pár měsíců místo, které dnes pulsuje životem a jehož smysl byl koncem roku potvrzen úspěšnou komunitní kampaní na Hithitu. Jsem vděčná, že mi Prostor 8 a lidi kolem něj přišli do cesty. Tolik se od nich každý den učím!

Dalšími dvěma highlighty roku byl autorský kurz Egon a již zmiňovaný Instruktorský kurz. Oba dva projekty vyvrcholily v létě. Druhý ročník kurzu pro středoškoláky byl uspořádán pod hlavičkou Prázdninovky, na což jsem byla samozřejmě pyšná. Přípravy kurzu a skvělý, ale poměrně nezkušený tým plný svéhlavých osobností, však mnohokrát prověřily můj zápal. Často jsem se potkávala se svými limity, především těmi energetickými. S odstupem času vidím, že jsem zbytečně lpěla na dokonalosti a výsledku, byla jsem přehnaně zodpovědná a měla pocit, že to všechno musím urvat sama. Místo toho, abych víc věci delegovala a měla samu sebe víc ráda, jsem dobrovolně ukrajovala ze svého volného času, kterého bylo i tak málo, a místo odpočívání jsem buď připravovala kurz a nebo úkoly na IK. Egon nakonec dopadl výborně a letní část Instruktorského kurzu jsem si užila na maximum. Avšak moje tělo bylo po tomto půlročním maratonu neskutečně unavené a začalo mi to dávat výrazně najevo. Na konci léta jsem každý večer upadala vyčerpaná do spánkového kómatu, a to mě ještě čekalo otevření Prostoru 8. Únavu a šeď jsem začala pociťovat i v dalších oblastech života. Děkuji za to, že jsem více méně ve zdraví přežila a že mě letní zápřah stál jen lehký otřes mozku, ukopnutý palec u nohy a střevní potíže.

Kuba na tom byl o něco hůř. Po podobně pracovně nabitých měsících a úsilí naplno rozjet svou fyzioterapeutickou praxi, v jeho těle propukl bolestivý zánět. Samozřejmě se tak nestalo z čista jasna. Tělo mu již delší dobu dávalo signály, že něco není v pořádku, avšak on je úspěšně přehlížel. Vzhledem k tomu, že se Kubovi nemoc opakovaně vracela a naposledy v plné síle zaútočila o vánočních svátcích, bylo jasné, že je třeba někde udělat změnu. A pořádnou!

Podzim byl pro mě ve znamení pocitu: potřebuji čerpat, čerpat a čerpat. Potřebuji se naučit odpočívat a hýčkat se. Postupně jsem se vyvazovala ze všech projektů, na které jsem už neměla sílu. Zuby nehty jsem se držela, abych se svou povahou zvládla odolávat novým nabídkám spolupráce a abych si sama nové projekty nevymýšlela. Dokonce jsem s těžkým srdcem předala své miminko – kurz Egon – novým adoptivním rodičům a úplně se vzdala jeho dalšího šéfování. Ponechala jsem si „pouze“ pracovní záležitosti pro Prostor a asistování ve Výcviku v muzikoterapii a konstelacích.  Vnitřní hlas mi napovídal, že si potřebuji ve svém životě hlavně vytvořit místo, aby něco krásného mohlo přijít. A vyplnit tuto mezeru především láskou k sobě samé.

V říjnu jsme se s Kubou přestěhovali do krásného nového bydlení a s tím přišla mírná vlna nové energie a radosti. Volná místa ve svém kalendáři, kterých až nezvykle přibývalo, jsem začala zaplňovat (!) vším, co jsem už dlouho chtěla dělat: zkusit kontaktní improvizaci, zpívat lidovky, přihlásit se na ženský kruh, navštěvovat svou rodinu, zase začít cvičit jógu, dát druhou šanci sauně, chodit na procházky se Sanou, nakoupit, uvařit, jet na dovolenou!!!!!! Samozřejmě mi postupně docházelo, že zaplňováním si prostor pro život nevytvořím. Poslední dny před vánoci už jsem si přála jen nic nedělat, být v tichu a bez lidí!

Přestože jsem období konce roku už v podstatě doklepávala silou vůle, stala se ještě jedna zásadní nádherná věc. Týden před vánoci jsme se s Kubou zúčastnili Retreatu pro páry s Denisou a Richardem. Společné zážitky z něj nás k sobě obrovským způsobem přiblížily.  Jako bychom se do sebe po roce znovu zamilovali. Tentokrát bez růžových brýlí. Hluboce. Otevřeli jsme si vzájemně svá srdce i pandořiny skříňky a započali pomalu a jistě proces uzdravování. Jsem přesvědčená o tom, že naplňující sexualita je alfou a omegou veškeré lidské životní energie, která se projevuje v dalších oblastech: zdraví, seberealizace, hojnost, rodina, vztahy, práce, duchovní život… aby se člověk však mohl opravdu uzdravit, je potřeba v sobě nejprve pořádně vygruntovat.

Těsně před Vánoci se Kubovi objevil další zánět na kůži. Tentokrát v mnohem větší intenzitě, doprovázený horečkami a vysilující bolestí. Všechny plány a návštěvy jsme zrušili a odjeli poslední týden v roce strávit na chalupě v Orlických horách. Byla jsem na Kubovu nemoc obrovsky naštvaná a taky zoufalá. Žádný doporučený léčebný proces, který jsme dosud vyzkoušeli, nefungoval. Byla jsem naštvaná i na Kubu samotného, ačkoli jsem věděla, že dělá, co může a sveřepě s nemocí zápasí. Za žádnou cenu už jsem však svou pozorností nechtěla jeho nemoc podporovat, a tak jsem se snažila ho spíš přimět k životu a přitom zkusit nezapomenout na sebe. Chodili jsme na procházky do zimní přírody, která doslova sálala energií uzdravování. Stačilo jen vejít a nadechnout se… Hodně, opravdu hodně jsme spali. Jako bychom dospávali všechen ten čas věnovaný nedůležitým věcem. Kuba spal o něco víc. Zatímco já si četla nebo psala do deníku, vařila a nebo jenom tak byla. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že přestávám rozeznávat, který je den a kolik je hodin. Čas přestal být důležitý. Dokonale jsem splynula s rytmem přírody. Tehdy jsem začala opravdu odpočívat.

Poslední přibližně dvě hodiny roku 2017 jsme zasvětili Silvestrovskému rituálu u ohně. Společně jsme prošli událostmi uplynulého roku, poděkovali za všechny radostné i těžké momenty, které se během něj staly. Napsali jsme si na papír vše, co už v novém roce nepotřebujeme a nechceme.  Také  za to jsme poděkovali a papír v ohni spálili. Každý za sebe jsme vyslovili svá přání do roku 2018. Jakmile jsme oba dořekli třetí z nich, začali v sousedních chalupách odpočítávat Nový rok a odpalovat ohňostroje. Víc přání asi není pro letošek potřeba. 🙂 Připili jsme si sektem a objali se. V objetí jsme také společně usnuli. Probudili se v Novém roce s úlevou, bez boje, s vděčností. Přijali jsme Kubovu nemoc jako dar, který nás oba přizval k životu. K tomu, co je v něm opravdu důležité.

Do Prahy jsem se vrátila sama. Kuba se vydal na pomyslné moře ujasnit si svůj životní směr. Slíbil, že se vrátí ve své síle, s hlavou bystrou pro další plány. S láskou v srdci a důvěrou v život o tom nepochybuji.  Při pohledu na kalendář, který nám visí v kuchyni, se usmívám. Je na něm kluk, který se vydává na moře …

PS: Objevila jsem nádhernou zimní píseň Yoik of the wind od Sámské zpěvačky Sofie Jannok. Užijte si jí…