(Ne)obyčejné okamžiky v roli mámy

Někdy to možná vypadá, že mi to psaní a sdílení jde samo, že sednu k počítači a plodím řádky ve velkém. Že múza mi sedí na rameni a čeká na povel. Že Jemná síla ženství se děje tak nějak sama a že mě to nestojí žádnou práci. Jenže není to tak. Za každým příspěvkem je nejmíň hodina práce, napsat článek a upravit ho na web mě stojí hodin aspoň šest. A ty teď v kuse nemám.

Když píšu tyhle řádky, mobil ukazuje čas 2:38. Za okny leží černočerná tma. Chce se mi spát, ale hlava jede. Napadá mě vzít do ruky telefon a všechny myšlenky si nahrát, abych je udržela. Jenže jsem na to moc unavená.

Noc. To je jediný čas, kdy mám příležitost rozmlouvat s múzou. Ne, nesedí mi na rameni jako papoušek. Moje múza je spíš taková jemná víla, která tančí, jen když jí věnuju maximální pozornost. Stačí se podívat jinam a zmizí. A já se teď většinou dívám jinam. Na to, co potřebuje moje malá princezna. Zrovna teď leží vedle mě zahrabaná v peřinách a spokojeně odfukuje. Chvíli nepotřebuje nic. 😉 

Když to vyjde, budu mít dvě tři hodiny pro sebe, které můžu věnovat psaní. Zatím mi to moc nevycházelo. Word s rozepsaným článkem už jsem otevřela nejmíň čtyřicetkrát. Vždy vyhrály pokakané plínky, neumyté nádobí, neustlaná postel, prázdný žaludek, spánek, telefonát s Kubou… Tři měsíce se snažím napsat článek, který bych s vámi mohla sdílet. Chci do něj dát aspoň kousek z toho, co jako čerstvá máma prožívám, jenže je toho TOLIK, že ani nevím, kde začít…

Kdyby se mi povedlo takový článek vytvořit, určitě bych v něm psala o momentech, kdy mnou proudí bezmezná láska. Jak se vždy těším na to, až se maličká probudí a usměje, až ji k sobě zase přitisknu, přivoním, řeknu jí: “Ahooooj lásko, jak ses vyspinkala?” a uvidím na její tvářičce opravdovou, upřímnou až adorující radost z mé přítomnosti. Psala bych o tom, jak bych tyhle chvíle nevyměnila za nic na světě a o tom, jak každým pórem v těle cítím vděčnost, že mi bylo dovoleno stát se matkou. 

Zmínila bych se také o druhé straně téhle vzácné a nádherné mince. O bolavých prsech, ožužlaných bradavkách, věčně odkapávajícím mléku, promáčených tričkách, namožených zápěstích, bolavých zádech, chlupatých nohách, kilech navíc… o strachu z nesprávných rozhodnutí, o pochybách ve výchově (dá se tomu tak u malého miminka říkat?), o tom, že si občas přeju být sama, rozvalit se do postele, dlouze se vyspat nebo naopak zapnout počítač a pracovat. Dát vám vědět o kurzech, které chystám, dokončit e-mailový program Měsíc v sukni a začít s knihou.

Poznamenala bych, že se trochu stydím, když tohle píšu, protože mě minimálně jednou denně napadne, jestli jsem dobrá máma, když kromě péče o Ladu toužím i po vlastní seberealizaci.

Psala bych o tom, jak je těžké všechny tyhle momenty, a hlavně Ladin vývoj, prožívat bez chlapa, protože je ve Švýcarsku a připravuje podmínky pro to, abychom se tam za pár dní mohli odstěhovat za ním. Dotkla bych se toho, že se už nemůžu dočkat, až budeme spolu nejen jako rodiče, ale i jako milenci, a zároveň se bojím, že to odloučení bylo moc dlouhé. 

A taky by v tom článku bylo pár odstavců o tom, jaké to je, žít v pětatřiceti v malém bytě s vlastní mámou, která mi úžasně pomáhá s péčí o dceru, vaří a chodí s psicí, když usnu u kojení, ale která taky stárne, a já si to za žádnou cenu nechci připustit. Vidím ji pořád energickou, zdravou, vitální. Jenže už jen v mých představách. A tak se s ní hádám a chci po ní, aby byla jiná, aktivnější, aby se o sebe víc starala, místo toho, abych jí řekla, jak moc jí mám ráda a že mě bolí, když říká, že už tu za chvíli nebude.

Napsala bych do toho článku ještě víc.

Třeba takovou úvahu o tom, jestli ho vůbec někdo bude číst, až ho dokončím… Protože těch co píšou, je v on-line světě spoustu a já si mezi nimi nepřipadám nijak výjimečná. Tenhle článek by navíc nebyl o ničem, neřešil by zásadní téma, nikomu by nepomáhal. Bylo by v něm jen aktuálno jedné obyčejné ženské, která měla v hlavě spoustu plánů, ale s narozením dcery se jí všechny změnily. Celý její svět je teď jiný a ona se v něm učí fungovat. Zpomalil se, zpřítomnil, zkvalitnil a naplnil po okraj.

Končila bych zamyšlením, co se stane, když článek vůbec nedopíšu. Když třeba příštích x měsíců žádný další text na webu nebude, nebudou ani stories a příspěvky na Facebooku a Instagramu, nebudou živé kurzy, nebude příležitost dokončit program, nebude nový e-book… nebude nutkání něco dělat, aby na mě čtenářky a čtenáři nezapomněli. Nebude Jemná síla ženství.

Nestane se vůbec nic.

Zítra vyjde slunce, na botách bude bláto, pod listy se objeví první sněženky a ptáci budou ohlašovat jaro. 

A zase ten úsměv.

“Už běžím, maličká…”