Silná v jemnosti a křehkosti

Být jemná, křehká a zranitelná pro mě po dlouhá léta znamenalo být slabá. Slabý jedinec v přírodě umře, říkala jsem si. Já umřít nechtěla. A tak jsem se manifestovala do role silné ženy – amazonky – která všechno vydrží, všechno zvládne, nejlépe s úsměvem, a když je potřeba, tak se za svojí pravdu i popere. Chlapy jsem měla na háku a celkem slušně jsem je válcovala. V práci i v soukromí. Nebyla jsem šťatná. Proč asi?

Až teprve nedávno jsem pochopila, že moje pravá ženská podstata je jiná, a že mě má drsná (chlapská) slupka neskutečně vyčerpává.

Pro tohle uvědomění  jsem si musela doplavat až na dno. Nebylo to takové to „okamžité“ dno. Kdy i přes varování vlezete na starou, vrzavou půdu a propadnete se ztrouchnivělou podlahou. Když to přežijete a proberete se z šoku, dojde vám okamžitě, že jste udělaly chybu a příště už na půdu nepolezete. Já se ke svému ženskému dnu dopracovávala postupně. O to těžší bylo rozpoznat, že už na něm jsem.

Nevím přesně, kde byl prapůvod mého superwoman přesvědčení. Vzor v rodině? Hodná holka? Špatná zkušenost? Touha po rovnoprávnosti? Tlak společnosti? Životní situace? Sociální bublina? To je teď asi jedno. Každé z nás může pramenit někde jinde… Jistojistě však vím, že za tím, co mě hnalo dopředu, bylo zranění z minulosti. Zvláště dětství a dospívání jsou na rány podobného typu obzvláště citlivá období.

Čím větší zranění, tím větší ego, říká se… A já svoje ego pořádně živila!

Dělalo mi dobře, že spoustu věcí zvládnu sama, bez cizí (chlapské) pomoci. Třeba vést tým nebo štípat dříví, vymalovat byt či pracovat na pěti projektech najednou. Mít plány, překonávat výzvy, tajně soupeřit (a vyhrávat), být busy, pořád něco dělat. Dělat to dlouho, třeba až do noci, a pak o tom vyprávět kolegům a kamarádům.  Vzbuzovat lítost, chtít uznání… mít uznání. Být hrdá na to, že jsem tak aktivní. Bydlet ve svém bytě, mít svoje peníze, být nezávislá.

Jenže… pod tím vším balastem, za roky krysího závodu… Moje ženská duše trpěla a moje tělo začalo být obrovsky unavené.

Upřímně? Vlastně nic nefungovalo, jak jsem si přála.

Přála jsem si žít po boku mužného chlapa, který ve mě bude podporovat ženskost. Moudrého krále, který bude dělat důležitá rozhodnutí a určovat našemu společnému životu jasnou vizi. Rytíře, který bude bojovat za spravedlnost světa a jehož rány budu s láskou ošetřovat. Milovníka, který je divoký i něžný, a v jehož objetí se budu cítit smyslná i křehká. Někoho, kdo se o mě postará a já nebudu muset pořád tak dřít.

Přála jsem si objevit své poslání, dělat, co mě opravdu naplňuje. Neplýtvat energii na cizí projekty, kde neocení mou práci. Využívat svoje dary, radovat se z nich a dávat je světu. Být tím, kým doopravdy jsem. A taky… tančit na louce, plést věnec z čerstvých květů, malovat, zpívat, rozdávat lásku…  jen tak si číst nebo s radostí vařit, starat se o zahradu,  udržovat oheň v krbu, vytvářet teplo domova a harmonii kolem sebe. Pracovat s lidmi a pro lidi… dělat svět tak nějak hezčí.

Moc jsem si přála mít svou vlastní rodinu. Naplnit svou hlubokou touhu být matkou.

Nic z toho nepřicházelo. Překvapivé? Nemyslím si. Nežijeme v pohádce, ve které nás ze zakletého hradu jednoho dne vysvobodí princ a od té doby bude všechno v pohodě. V reálném světě musíme být my tou změnou, kterou chceme ve svém životě vidět (Ghándí).

A tak mi došlo…. že nejsem ztotožněná se svou ženskou energií.

… že když se budu sama chovat jako chlap,  nikdy k sobě Krále nepřitáhnu, ať budu vypadat sebevíc žensky.
… že když nezačnu okamžitě pracovat na tom, jak se mít ráda, vážit si sama sebe a konečně využívat svoje dary a silné stránky, nebudu po osobní ani pracovní stránce nikdy spokojená a doceněná.
… že když nezastavím, nevystoupím z rozjetého vlaku a skutečně si nevytvořím prostor pro to, aby něco krásného mohlo přijít, tak to něco (v mém případě rodina a děti…) prostě nepřijde.

Tím jsem se odrazila ode dna (více v mém příběhu >>).

Začala jsem chodit s báječným mužem, který měl slušně nakročeno k tomu, být králem. Měla jsem práci, která mě bavila. Nedalo se říct, že byla úplně mým posláním, ale cítila jsem, že jdu po správné cestě. Ačkoli jsem mnoho věcí dělala ještě „postaru“, vnímala jsem, že pomalu pluju nahoru… jenže bez síly se plave těžko. A já uměla využívat jen tu mužskou. Můj vnitřní muž byl na pokraji vyčerpání.

Aby můj život začal fungovat tak, jak opravdu chci, mohla mě zachránit jen… Žena.

A tak jsem Jí, svou vnitřní ženu, pozvala do svého života a požádala ji, aby mě naučila, jak se svou silou zacházet jinak. Požensku. Tak, aby mě vyživovala zevnitř. Abych ji mohla kultivovat a transformovat do opravdu smysluplných věcí.

Díkybohu souhlasila 🙂

Co od té doby dělám jinak?

1. Oddala jsem se proudu života. Prostě jsem přestala plánovat, co budu dělat příští měsíc, sezónu, rok, dva… Učím se nechat věci plynout. Důvěřovat životu, že mě povede správně i bez přesného manuálu. Jo, bylo to těžké. Přicházely (a dále přicházejí) zkoušky a nabídky na opravdu zajímavé projekty… ale ve chvíli, kdy jsem odmítla, ucítila jsem příjemnou, dlouho nepoznanou úlevu a před sebou nekonečný potenciál neznáma, který mě přitahoval mnohem víc.
2. Vyvázala jsem se ze všech pracovních závazků, které už mi nepřinášely radost, a tím pádem mi braly energii. Teď věnuji více času  tomu, co mi radost přináší. Objevila jsem své poslání a rozvíjím ho. Díky němu mohl vzniknout i tento článek 🙂
3. Vědomě a pravidelně si vytvářím prostor na sebe. Na péči o svoje tělo a o svou duši. Více času trávím v přírodě, tančím, zpívám, hraju na kytaru, píšu do deníku, čtu si… tvořím, udržuji dobré vztahy v rodině i s přáteli, odpočívám a jenom tak jsem. Jsem v kontaktu se svými zdroji, které mě nabíjejí mnohem víc, než úspěšně zvládnuté projekty.
4. Našla jsem si svůj ženský kruh, který je mou kotvou a neustálou inspirací. Kam se mohu vždy vrátit a znovu nasát blahodárnou ženskou energii. Mít zdravé, respektující vztahy se ženami různých věků, které bez předsudků a soudů vyslechnou, poradí i pohladí, je v jakémkoli životním období obrovsky vyživující.
5. Přestala jsem svému muži kecat do toho, jak má být víc chlapem a místo toho jsem sama začala být víc ženská. Ona je to krásná přímá úměra. Ve chvíli, kdy se změníme my… začne se měnit i naše okolí. Když budeme více kamarádit se svým ženstvím, nakopne to i naše chlapy. Budou nás chtít ochraňovat, vést, a bezmezně milovat. Za to dám ruku do ohně! Pro více tipů, jak nechat rozkvést své ženství, si můžete stáhnout e-book zdarma >>.
6. Přestala jsem prahnout po extrémních výzvách. Věděly jste, že jsem se chtěla přidat k zimní expedici na Altaji (Sibiř), kde bych putovala na sněžnicích v extrémních teplotách -40° C? Jen proto, abych si řekla, že na to mám, že jsem to dala? Děkuju, že jsem poslechla vnitřní hlas, který mi říkal: „Nemáš to zapotřebí. Už přeci dávno víš, že když chceš, dokážeš všechno.“
7. Pochopila jsem, co znamená přijímat. Je to pro mne nejdůležitější klíč, snad ho budu umět dobře popsat. Má mnoho rozměrů.
   -> Ženy jsou podle mého názoru ze své pravé podstaty více přijímající než konající. Stačí, když se podíváme na ženské a mužské pohlavní orgány. Zatímco muž koná a penetruje svět, nám ženám se veškerý prožitek odehrává uvnitř. Vše zpracováváme a uchováváme uvnitř těla… tam také nacházíme odpovědi na otázky a vnitřní sílu.
   -> Přijímat pro mě také znamená být vděčná, mít úctu ke znamením a informacím z přírody, z duchovního světa, od lidí, partnera, života…
   O přijímání bych mohla psát dlouho. Důležité však je, jak ho vnímáte právě vy sama.
8. Vystoupila jsem z pozice oběti. Samotnou už mě nebavilo věčné stěžování si na nepřízeň osudu, na blbého šéfa, na hodně práce, na málo peněz na účtu, na nedokonalého partnera, na rodiče, kteří mi vybrali školu, na, na, na… Místo toho jsem se k životu konečně postavila zodpovědně – jako dospělá žena (ne dítě, ne puberťačka) a začala si ho tvořit podle svých představ. Připustila jsem si fakt, že život může být nádherný a že přesně takový si ho zasloužím.

Dnes už vím, že být zranitelná, jemná a křehká vůbec neznamená být slabá. Právě naopak! Jsem si jistá, že když půjde do tuhého, najdu v sobě sílu závodního koně a překonám s ní i tu nejtěžší překážku. Zkušenost, kterou získám, mě pak může jedině posílit, prohloubit mé vnímání a porozumění sobě i ostatním. Takové extrémní situace ovšem během života zase tak často nepřicházejí . A tak je dobré touto silou šetřit a v proudu každodennosti využívat sílu jemnou.

DOVOLIT si něco neuzvednout, něco neudělat, něco nezvládnout, rozplakat se, když to tak cítím, umět si říct o pomoc a ochranu…

Pozor! Neříkám být fňuknou, závislačkou a využívat okolí. Jen prostě není třeba si pořád dokazovat, že jsme silnější než.. a že všechno zvládneme samy. Nemusíme. Tento postoj nám bere něhu, krásu, svěžest, živost, jemnost, křehkost… a všechno to, co na nás muži milují.

Kéž naše jemná ženská síla vzkvétá!

S láskou a vděčností
Janita

FB: Jemná síla ženství
FB: Jemná síla ženství – ženský kruh (uzavřená skupina)