Ta mě štve! O čem my holky moc nemluvíme?
Měla jsem období v životě (a není to zase tak dávno), kdy jsem se přistihla u pocitů, o kterých my ženy moc nemluvíme. Mrzutost, brblání, pomlouvání, žárlivost a trochu i závist. Styděla jsem se za ně, ale patřily ke mně. Pramenily z mé hluboké, nahromaděné vnitřní nespokojenosti, jejímž důvodem byla především neživá, neradostná a téměř úplně potlačená sexualita.
Sexy ženy, ve kterých proudí život, žijí své poslání, jsou úspěšné a spokojené ve vztahu i své přirozenosti (a hlavně v posteli), mě doslova sraly.
Nevěřila jsem jim to, vyhýbala jsem se jim, anebo je dokonce pomlouvala. Byla jsem vyprahlá, nespokojená a neuspokojená manažerka zaměřená na výkon, která se s nasazením věnovala všemu a všem, jenom ne sobě.
Vášeň a potěšení v milování jsem prožívala pouze na začátku partnerského vztahu. Zbylé měsíce (až roky) jsem se s tehdejšími partnery cítila nenaplněná a sexu se spíše vyhýbala. Buď jsem tyto vztahy poměrně záhy ukončila anebo v nich zůstávala především z rozumu.
„Přeci jsme si jednou slíbili, že spolu budeme, tak to musím vydržet a udělat pro vztah všechno!“, říkala jsem si.
Na oko bylo vše v pořádku. Uvnitř mě to ale hnilo. Smála jsem se čím dál tím méně. Někdy se mi vůbec nechtělo vstát z postele. Neměla jsem ráda svoje tělo. Jakýkoli projev mužské pozornosti nebo zájmu jsem odmítala. Za zbytky ženského vyzařování, které by někoho mohlo přitahovat, jsem se dokonce styděla.
Uzavírala jsem se do sebe. Žila jsem v hlavě. V představách. Platonicky jsem se zamilovávala do jiných mužů. Pomalu jsem se smiřovala s variantou, že sex v partnerství je prostě časem nuda a že už ty vytoužené božské prožitky v milování nikdy nezažiju.
A pak jsem se jednou probudila do krásného podzimního dne a rozhodla se, že chci být šťastná.
Tahle změna se nestala ze dne na den. Jedním z prvních kroků, které jsem udělala, mě zavedly na ženský kruh.
Ve dveřích sálu, kde mé první setkání ženského kruhu probíhalo, jsem potkala nádhernou, smyslnou ženu. Měla na sobě přiléhavé černé šaty. Byla bez podprsenky. Tématem večera byla vnitřní královna a ona jí od první chvíle byla. S rudými rty a nedbale hozenými vlasy se ještě před začátkem setkání nechala masírovat jinou krasavicí a užívala si její něhu a péči, svou relaxaci a potěšení…
Neskutečně mě rozčilovala!!!
Hlavně proto, že si o to, co v tu chvíli potřebovala, uměla říct. Na rozdíl ode mne, která jsem s tímhle bojovala ve všech svých intimních vztazích. Když promluvila, její hlas zvonil, a význam slov, které se jí linuly z úst, měly váhu. Šla z ní neskutečná ženskost. Měla na první pohled úplně všechno, co jsem já ve své vyprahlosti neměla a po čem jsem samozřejmě toužila.
Znáte podobný pocit?
Naštěstí jsem ještě ten večer v meditaci potkala svou vlastní vnitřní královnu. Zapsala jsem si o setkání s ní do deníku toto:
"Byla krásná, laskavá, energická, silná. Dívala se na svět srdcem. Být v její přítomnosti bylo naplňující. Její trůn byl vyřezaný ze dřeva, vystlaný kožešinami, pohodlný a teplý. Jejím královstvím byla teplá světnice, domov, kuchyně a hlavně veškerá okolní příroda. Lesy, louky, pastviny.
Když sesedla z koně, už se stmívalo. Měla nabitý program. Asi to dá práci, starat se dobře o své království. 🙂 Její přítomnost rozjasňovala. Byla tak přirozená a krásná. Rusovláska s nenápadnou korunou. Byla bohatá duchem, nepotřebovala cinkrlátka a luxus. Ačkoli věřím, že i ten si uměla užít. Byla oblečená do dlouhých šatů z pevné látky, barvy smaragdu a vesty z ovčí kůže.
Byla štíhlá, tak spokojená v přírodě. Na každého se dívala srdcem, s láskou a pozorností. Bylo mi s ní tak dobře! A ona je součástí mě. Jsem to já. Přeju si s ní být v kontaktu častěji. S její přirozenou elegancí, krásou, silou, velkou lidskou hloubkou. S uměním dělat zodpovědná rozhodnutí a stát si za nimi. S tím jejím obrovským srdcem, kde žárlivost nemá místo.
Proč? Všechny jsme vlastně královny."
Podobných zkušeností jsem pak na ženských kurzech zažila ještě mnoho. Uvědomila jsem si, že ženy (ale i muži) jsou dokonalá zrcadla a ukazují mi nejenom mé dary, ale také slabá, křehká a mnohdy velice bolavá místa.
To, co mě na ostatních (i blízkých) ženách nejvíce rozčilovalo, bylo ve skutečnosti to, po čem jsem nejvíc toužila.
Uvědomila jsem si však také, že „to něco“, co mi chybí (ženskost, sexualita, síla, radost, poslání…), v sobě ve skutečnosti mám. Všechny to někde uvnitř sebe máme. Jen je třeba odházet harampádí a tyto dary v sobě objevit. Nebát se jich, neodmítat je. Nesrovnávat se s nikým jiným.
Nesmířit se s jakoukoli jinou variantou, než je naše vlastní právo na krásný život.
O objevování ženských darů píšu ve svém e-booku Rozkvétání ženy aneb 7 kroků k (znovu) objevení vlastního ženství. Stáhnout si ho můžete zdarma zde >>.
Opravdová změna může trvat dlouho. Někdy je potřeba jít pořádně do hloubky a dotknout se mnoha zranění. Ale pouze tehdy, když si naše zranění uvědomíme, pojmenujeme je a začneme je léčit, můžeme být šťastné. A když jsme šťastné, spokojené samy se sebou a máme se rády, není důvod k závisti a pomluvám. Naopak kolem sebe šíříme harmonii a lásku.
Když se pak jednou přistihnete u toho, že vám ženy připadají neuvěřitelně nádherné, žasnete nad tou pestrostí, inspirujete se jejich příběhy a nejraději byste je chtěla všechny za sestry, můžete si poděkovat. Něco ve vás se hluboce uzdravilo.
Přeji vám hodně štěstí.
